Terapie tancem a pohybemTaneční a pohybová terapie přesahuje z oblasti psychoterapie do oblasti somatických terapií. Je velice vhodná pro lidi obtížemi vzniklými v raném stádiu vývoje, pro ty, kteří lépe a svobodněji pojímají sebe sama skrze pohyb a tělo, a pro ty, u kterých nevědomé konflikty komplikují jiné somatické obtíže. Velice blízko k těmto druhům terapií mají obvykle lidé s rozvinutou kreativitou v jiných uměleckých oborech.
Při taneční a pohybové terapii mohou nevědomě navozené pohybové reakce vést k asociacím ranějších událostí a k jejich novému prožití. Člověk si vtištěné pocity a pocity spojené s určitými událostmi může asociovat a prožít je znovu, čímž dojde k jejich lepšímu uvědomění a pročištění. Taneční terapie přijímá fakt, že mysl a tělo jsou částí jednoho a téhož výrazu, zaměřuje se na pohybovou změnu. Lepší porozumění svému tělu a jeho signálům dovoluje danému jedinci rozšířit si svůj rámec pohybů, poznat pohyby nové, čímž se mu zároveň otvírají i nové cesty v životě – zvnitřnění prožitku toho, že má možnost učinit volbu. Tělo a jeho pohyby jsou expresivním prostředkem k vyjádření myšlenek a pocitů. Mezi tancem jakožto uměním, kreativním tancem a taneční a pohybovou terapií jsou některé rozdíly. Samozřejmě, že i tanec, podobně jako sport může mít zároveň i terapeutické účinky, ale nejde zde o systematické spojování nevědomé a vědomé zkušenosti.
Historický vývoj
Pohyb je samotným základem existence člověka, tanec zase napomáhá sladit pohyby a vyjádřit emoce. Gesta, pohyby, tanec, to jsou všechno prostředky, jak sdílet zkušenost a navazovat kontakt s druhými lidmi. Tanec byl už odpradávna součástí rituálů, pokoušel se o strukturování a vysvětlování života, přinášel pocit kmenové sounáležitosti. Rytmy a společný pohyb ve skupině dodával sílu a jednotu, útěchu i uvolnění. Tanec využívá jednotu těla-mysli-ducha tak, aby se dostal do kontaktu s nejhlubšími prožitky a zkušenostmi, bolestnými i radostnými, umožňuje hluboký prožitek i empatii s druhými. Taneční a pohybová terapie propojuje moderní tanec, expresivní tanec, pohyb a psychoterapii. Rozvíjet se tato metoda začala především v období po 2. světové válce v USA. Prvními tanečními terapeuty byli profesionální tanečníci, kteří začali spolupracovat s lékaři a psychiatry v nemocnicích. Za hlavní osobnosti taneční a pohybové terapie jsou považovány Marian Chace a Franziska Boas, které začaly mezi prvními využívat taneční pohyb jako terapeutickou metodu.
Účinky terapie tancem a pohybové terapie
Proces terapie tancem a pohybem probíhá v neverbální rovině, pohyb se stává prostředkem vyjádření a lidé se mohou do procesu velmi hluboce ponořit. Základem jsou tvořivé improvizace a nevědomé pohybové asociace, ať už se jedná o individuální nebo skupinovou terapii pohybem a tancem. Výrazové pojetí, které když je navíc ještě odlehčeno hrou, je možností znovuprožití a symbolického ztvárnění neverbální zkušenosti.
Pohyb se pojí s emocemi a pocity a má schopnost sdružovat lidi. Podporuje sdílení emocí, sdílené spoluprožití zlosti, umožňuje uvědomění si, že všichni někdy pociťují zlost a že je možné ji vyjádřit i tak, aniž by byl člověk destruktivní k ostatním nebo i k sobě. Emoce člověka mohou být ve skupině vydrážděné k vrcholu, kterého nedosáhne za jiných okolností, skupina dává oporu. Této skutečnosti si byli vědomi už naši dávní předkové, kmenové tance a rytmická činnost se používaly k navození koheze – soudržnosti skupiny, dochází k uvolnění izolace s emočními prožitky a celková schopnost jít za hranice svých běžných omezení se zvyšuje. K dopracování tématu, které se v pohybové či taneční terapii otevře či započne řešit, lze využít i jiných prostředků a proces objasnit pomocí kreseb či zvuků. Převzít zodpovědnost za pohyb znamená převzít zodpovědnost sám za sebe v prostoru, za své já v pohybu a za pocity, které člověk při tomto procesu prožívá.
Cíle pohybové a taneční terapie
Taneční a pohybová terapie v primární prevenci není léčbou samotnou, hlavními cíly, které si v této oblasti klade, je především sebepoznání a rozvoj osobnosti, uvolnění kreativity, relaxace, vyvážení stresujícího životního stylu, to vede nadále k zlepšení vztahů či vylepšení profesních dovedností.
Taneční a pohybové terapie jakožto léčebný prostředek si kladou především tři hlavní cílové oblasti.
1. Cíle na pohybové úrovni
Jedná se o reintegraci psychických a fyzických aspektů emoční zkušenosti člověka. K těmto cílům patří aktivace, zvýšení motivace, podpora formování zdravého tělového obrazu, podpora organizovanosti v pohybu, či alespoň zmírnění dezorganizace, rozšíření pohybového aparátu, zpřístupnění nových, autentických, adaptivních možností a způsobů interakce se svým okolím.
2. Zlepšení interpersonálního fungování
K tomuto účelu se nejlépe hodí skupinová forma taneční a pohybové terapie. Každý z členů skupiny má možnost nabídnout skupině vlastní expresivní pohyb, skupina posléze tento pohyb opakuje. Tato akce poskytne pocit osobního významu a autonomie, zároveň ten, kdo pohyb nabízí, dostává od skupiny zpětnou vazbu, skupina mu poskytuje jakési „zrcadlo“. U těch, kteří pohyb následují, je takto podporována neverbální empatie. Vytvářením společného pohybu se podporuje i kooperace ve skupině. Rozvíjí se učení nápodobou, pocit sounáležitosti, smysl pro střídání rolí apod.
3. Zpřístupnění emočních témat a jejich vyjádření
V tomto případě se pracuje s emočně významnými tématy, základem je vytvoření bezpečného prostředí. Základem je skupinový pohyb, fantazijní obrazy, symboly, metafory a podobně. Je nabídnut neposuzující prostor, kde je možné si za pomoci symbolů a metafor vyjádřit i jinak obtížně přístupné emoce.
Proces terapie tancem a pohybem probíhá v neverbální rovině.V terapii tancem a pohybem je tanec vnímán jako radostná a uvolňující aktivita, která umožňuje prožít i běžně potlačované emoce. Pohyb není nikdy hodnocen jako dobrý nebo špatný, není nutné mít pohybovou průpravu. Důležitý je prožitek pohybu a tance samotný, jedná se o individuální svobodné vyjádření jedince, pohyb a tanec uvolňuje radost, usnadňuje vnímání rytmu a energie. Taneční terapeuti používají své znalosti, dovednosti, kreativitu a spontaneitu k tomu, aby umožnili ostatním prožívat sami sebe na rovině tělesných vjemů a impulsů. Terapeut musí znát svůj pohybový slovník, své reakce a vzkazy a impulsy, které svým tělem vysílá. Role terapeuta je aktivní, ale vychází z potřeb skupiny nebo jednotlivce, nikoliv z potřeb terapeuta. Terapeut musí být připraven na nejrůznější situace, neboť jde o metodu senzitivní a úzce spjatou s emocionalitou, musí být připraven na možné setkání se s hněvem, nepřátelstvím, odtažitostí, apatií.
V terapii se objevují i okamžiky, kdy se terapeut příliš nezapojuje, stává se spíše pozorovatelem. Míra verbalizace a interpretace je různá, rovin řízené pohybové zkušenosti je poměrně široké množství. Samotný přístup záleží jednak na terapeutovi a jeho způsobu práce a za druhé na klientovi samotném, na jeho věku, zkušenostech, cílech, případně i poruše nebo postižení.
Psychologické a fyziologické principy terapie tancem
Lidské tělo má svoji paměť, je zdrojem učení i odpovědí. Učení je spjato s pochopením toho, jak naše tělo reaguje na stresy, konflikty a každodenní situace. Vnímání těla je možné rozvíjet za pomoci pohybu, vztahuje se k prožívání emocí a emocionální paměti. Proces terapie tancem nebo pohybem dává možnost a příležitost katarzi, uvolňuje psychické vypětí a umožňuje vyjádření blokovaných nebo potlačených a následně maskovaných pocitů a prožitků. Pohybový vzorec a styl je vyjádřením toho, jak se jedinec adaptoval na vnější podmínky světa a jeho prožívání světa v rámci prostoru, vypovídá také o tom, jak se adaptoval na životní síly a jakým způsobem s nimi nakládá. Pohyb umožňuje vstoupit do kontaktu se zdroji emocionálních omezení a dává možnost prozkoumat nové a třeba i více uspokojivé způsoby chování.
Pro koho je taneční a pohybová terapie určena?
Taneční terapie a terapie pohybem je určena pro každého, kdo se zajímá o proces sebepoznání a osobního rozvoje. Je přínosem pro klienty, kteří trpí nejrůznějšími psychosomatickými obtížemi, zejména pak pro ty, kteří mají obtíže s verbálním vyjadřováním, pro ty, kteří trpí depresivními stavy, úzkostmi, mají problémy se sebevědomím, sebehodnocením, potíže v komunikaci.
Jak vypadá seminář taneční (nebo pohybové) terapie aneb na co se připravit?
Semináře taneční nebo pohybové terapie obvykle probíhají v menších skupinkách, v prostorách pro takovou terapii vhodných. Po uvítání a protažení obvykle následuje zahřívací fáze „hodiny“, pozornost je přitom soustředěna nejen na tělo, ale i na vztahy. Začátek takové hodiny se může velmi podobat začátku taneční hodiny. Zahajuje se strečinkem, „vyklepáním“ končetin, zkoušení funkce izolovaných částí těla. Postupně se mění rytmus, prochází se různé hladiny energie.
V terapii tancem a pohybem je tanec vnímán jako radostná a uvolňující aktivita.
Zahájení kontaktu s každým klientem vypadá nejčastěji tak, že terapeut reaguje na pohybové vzorce klienta, přizpůsobuje mu svůj vlastní pohybový vzorec. Jednoduché rytmické pohyby rukou, nohou a hlavy nebo ramen napomáhají nejen koordinaci, ale i přímému vyjádření emocí a pocitů klienta, které v danou chvíli nastávají. Člověk pohybově může prožít ledasjakou emoci – naštvání, zlost, strach, stud – to vše se projeví odpovídajícím napětím svalů, postojem, gesty a postavením celého těla. Zahřívání je vhodné k tomu, že terapeut má možnost vyhodnotit klíčová témata, potřeby jedince i skupiny, jakožto celku. Oproti verbálnímu vyjádření, kde jsme omezeni terminologií, pohybové vyjádření tak jasné omezení nemá. Pohyb je spontánním vyjádřením a obvykle s postupujícím časem semináře získává na intenzitě, prožívání je uvolněnější, ale také mnohdy energičtější. Mění se energie, síla i rychlost. Zkušenost vychází z pohybu, každý si vyvozuje soukromé významy v daný okamžik. Nápady pro jednotlivé akce vycházejí z terapeutova impulzu nebo z impulzů jednotlivých členů skupiny. Každý by měl mít dostatek prostoru k sebevyjádření.
Na závěr dochází opět ke zklidnění tempa, snižuje se intenzita pohybu, skupina se opět sdružuje. Závěrečná fáze je důležitá pro vyjasnění hranic, vyhodnocení vnímání integrity vlastního těla a vnímání zkušenosti ze sdílení. Pohyb umožňuje symbolické vyjádření myšlenek, pocitů, prožívání. Pomáhá tam, kde z nejrůznějších příčin nejsou k dispozici slova.
Základem těchto metod je myšlenka souznění mezi tělesnými a duševními pochody a jejich vzájemné propojenosti i ovlivnitelnosti. Terapeut se soustředí na tělesné schéma člověka a zkoumá pohybové chování klientů, svým vedením i jemnými zásahy podporuje proces rozvoje. Vše probíhá především na neverbální úrovni, ale i přiměřená verbalizace může proces podpořit. Pomáhá také zpětná vazba od ostatních členů skupiny. Pohybový proces lze rovněž objasnit pomocí kreseb a zvuků. Chyba je přípustná. Převzít zodpovědnost za pohyb, i za chybný pohyb, znamená převzít zodpovědnost za své já v pohybu i za pocity, které člověk prožívá.
