Rozhovor: „Škola si nemůže dělat co chce, hrazení poplatků není povinné, školní řád nestojí nad zákony České republiky a učitel nesmí žáky jakkoliv šikanovat,” vysvětluje Markéta Čermáková, která se specializuje na komunikaci rodin a škol

Se začátkem školního roku se tradičně vyrojila řada nesmyslných nařízení ze strany škol a stejně tak i spousta rodičovských stížností. Pojďme na úvod ale říci, jakou váhu má školní řád versus zákony ČR. 

„Školní řád (§ 30) vydává ředitel a má vyjasnit, jak v praxi budou realizována práva a povinnosti tak, jak je uvádí zejména školský zákon. Školní řád ze zákona vychází, a pokud by obsahoval ustanovení, která v zákoně nemají oporu, pak se k nim nepřihlíží a nemohou být vymáhána. Školy si tedy do ŠŘ nemohou napsat úplně cokoli. Kdyby tam třeba stálo, že každou středu děti musí přijít do školy s kýblíkem na hlavě a ve zlatých bačkůrkách, platit to nebude. 

Letos jsem si všimla jedné zajímavosti, která nejspíš souvisí s tím, že rodiče už lépe znají svá práva ve zdravotnictví. V diskuzích jsem našla doporučení, že pokud se někomu školní řád nelíbí, nemá jej podepisovat nebo má proškrtat s čím nesouhlasí. To je ovšem nedorozumění, kdy si lidé přenesou principy informovaného souhlasu se zdravotním výkonem na školní řád. Jenže informovaný souhlas je záležitost dvou stran a pochopitelně je na místě vyškrtnout, s čím nesouhlasíme či co neodpovídá skutečnosti. Školní řád je však dokument, který škola musí vydat a je povinna s ním děti i rodiče prokazatelně seznámit. Zákonný zástupce tedy svým podpisem vyjadřuje pouze to, že se s ním seznámil.“

Mnoho rodičů řeší nákup drahých pomůcek, placení SRPŠ poplatků a další finanční výdaje se školou. Mnozí z nich, třeba samoživitelky nebo sociálně slabší rodiny přitom tolik možností nemají. Jsou všechny vyžadované poplatky skutečně povinné?

„Ve školském zákoně je uvedeno, že vzdělávání je bezplatné, jde o veřejnou službu a také že nikdo nesmí být z žádných důvodů diskriminován (§ 2). Z toho mi vyplývá, že by rodiče neměli být nuceni hradit nic, co je nezbytné ke vzdělání na dané škole.

Většině rodičů na vzdělání dětí záleží a pokud si to mohou dovolit, přispějí myslím vcelku ochotně, když škola díky tomu dětem zařídí zajímavou nadstandardní aktivitu. Problém vidím v tom, jak některé školy celou věc komunikují. Někde se k rodičům dostane jen stručný seznam věcí (např. kapesníky, toaletní papír, papíry do tiskárny apod.), požadovaná částka a datum úhrady, bez bližšího vysvětlení.

Správný postup by myslím byl poprosit rodiče o dobrovolný dar, vysvětlit k čemu bude použit a jak bude vyúčtován. Škola by měla počítat i s tím, že děti z rodin s horší ekonomickou situací si nejspíš nemohou dovolit přispět. Peníze by měly být přijaty oficiálně, aby si rodiče mohli příspěvek odečíst z daní.

Členství ve spolku (např. SRPŠ) je samozřejmě dobrovolné, takže pokud do něj rodiče vstupovat nechtějí, nemusí. Pak ani není důvod, aby hradili členské poplatky. Pokud se školy potýkají s nedostatkem financí, měly by to řešit především se zřizovatelem. Líbilo by se mi, kdyby se v tomto školy s rodinami spojily, a společně tlačily „nahoru”. Ovšem pokud mi škola dává již začátkem školního roku zprávu, že nedokáže dětem zajistit ani toaletní papír, jak pak mám mít důvěru, že je schopna zajistit kvalitní vzdělávání?“

Mobilní telefony ve škole. Nyní jsem se setkala s tím, že na střední škole jsou žáci povinni odevzdávat své (mnohdy i drahé) telefony do košíku nebo kantorům na stůl. Skutečně tak musí učinit nebo se mohou nějak bránit? Kdo zaplatí případnou opravu, pokud učitel žákovi telefon vezme a následně rozbije (spadne mu z ruky apod.)?

„Zákon uvádí, že pokud to škola uvede do školního řádu, smí omezit nebo zakázat používání mobilů a jiných el. zařízení, s výjimkou jejich používání v nezbytném rozsahu ze zdravotních důvodů (§ 30). Mně z toho tedy nevyplývá, že by škola směla rozhodovat o umístění osobního majetku dětí či rodičů. Zjevně se to však děje, protože i v naší podpůrné skupině na facebooku lidé píší, že děti prý musí mobily nechávat např. ve skříňce nebo právě odevzdávat kamsi do krabice před začátkem hodiny. V roli rodiče bych škole sdělila, že s tím nesouhlasím a zajímala se, jak by se řešilo případné poškození. Pokud by na tom škola trvala, domnívala bych se, že na to má zákonný nárok a tedy je požádala, aby mě odkázali na konkrétní paragraf zákona, který mi takovou povinnost ukládá.

Dle Ústavy totiž nesmíme být nuceni k ničemu, co nám zákon neukládá jako povinnost. Ačkoli nejsem právník, zdá se mi to srozumitelné - vše je dobrovolné, krom věcí, které mi zákon určuje povinně. Pokud tedy druhá strana říká, že má na danou věc nárok, musí vědět, kde to má oporu v zákoně.“

Jestliže školní řád zakazuje nošení mobilních telefonů do školy, ale já jako rodič potřebuji, aby dítě s sebou mobil mělo (abych jen například mohla po výuce zkontrolovat, zda se přesunulo na kroužek, domů atd.), musím toto nařízení dodržovat?

„Nemyslím, že škola smí dětem zakázat mobily do školy vnášet. V takovém případě bych se obrátila na vedení školy a vysvětlila, že kvůli bezpečnosti je to pro nás nezbytnost. Rodiče a děti mají právo na kontakt, potřebné nástroje si na vlastní náklady zajistili, není důvod proč by je nesměli používat. Škola sice má pravomoc omezit nebo zakázat používání v rámci výuky, avšak zákazem vnášení mobilu do budovy by prakticky bránila rodinné komunikaci ve volném čase dětí.“

Jak je to s omluvenkami? Musí být v případě nemoci skutečně od lékaře? Nebo může omlouvat jen rodič? Máme tu jednu školu, která si dokonce namátkově kontroluje a prověřuje lékařské prohlídky. Telefonují lékaři. Může lékař vůbec podat informaci, zda tam žák či student byl?

„Dle zákona je rodič povinen doložit důvody nepřítomnosti žáka nejpozději do tří dnů (§ 50). To obvykle činí svým písemným prohlášením. Školský zákon nezmiňuje, že by rodič musel přinést potvrzení od lékaře a ani neznám zákon, který by lékaři ukládal povinnost takové potvrzení vydat. Zajímalo by mě, zda jsou školy připraveny zajistit úhradu, pokud je rodič ochoten potvrzení zajistit a lékař vydat. Úkon totiž mnohdy bývá zpoplatněn.

Možná v nějaké výjimečné situaci (v souvislosti s opakovanými projevy infekčních nemocí) by nějaké potvrzení mohlo být součástí zajištění bezpečnosti a zdraví všech, ale princip je stále stejný. Že takový zákon neznáme sice nemusí znamenat, že neexistuje, ale pokud z něj škola vychází, pak je pro ni snadné nás na něj odkázat. Kdyby škola kontaktovala lékaře dítěte, neměla by se dozvědět ani to, zda je dané dítě u lékaře v evidenci, natož citlivé informace o jeho zdravotním stavu. Takové informace lékař bez souhlasu zákonných zástupců sdělovat opravdu nesmí a škola by to měla vědět. 

Je také vhodné říct, že pokud by škola v souvislosti s absencemi nabyla dojmu, že může docházet k zanedbávání dítěte, musí to hlásit na OSPOD, který to následně prověří.“

Kolegyni, která má 20letého syna ve škole tvrdili, že dokud je školou povinný, nesmí si omlouvat hodiny sám. Přitom je dávno plnoletý. Jak to řeší zákon v tuto chvíli?

„Že se v praxi bohužel někde porušují práva dětí, už víme. Tohle je však absurdní situace, kdy je plnoletým lidem odepíráno plnit svou zákonnou povinnost. Najdeme ji v § 22 a je tam uvedeno, že zletilý žák a student se opravdu omlouvá sám. Kdyby to bylo vztaženo pouze na SŠ, muselo by to tam být uvedeno, zde je naopak žák explicitně zmíněn. Někteří rodiče v tomto škole vyhověli a své dospělé dítě omlouvají. Osobně bych na to nepřistoupila, neb z pohledu legislativy ty hodiny omluveny vlastně nebyly, protože rodiče nic neopravňuje, aby v tomto jednali za své zletilé děti.“ 

Může škola pod rouškou "povinnosti" nutit dítě na přednášky, se kterými on nebo rodiče nejsou v souladu?

„Pokud dítě není ve škole, rodič jeho nepřítomnost musí omluvit. To platí pro běžný den dle rozvrhu stejně, jako když se děje jiná školní aktivita. Chápu obavy rodičů. Připadá mi vhodně zvážit, kdo, co a jak bude sdělovat. Přistupovala bych k tomu podobně, jako k souhlasu o psychologické péči. Tedy mít předem dostatek informací, abych mohla (ideálně po dohodě s dítětem) rozhodnout, zda to pro něj bude přínosné či nikoli.

Zároveň bych ráda zmínila, že existují i důvěryhodné organizace s kvalitním programem a etickými lektory. Jako příklad uvedu v mnoha směrech báječnou ženu Petru Sovovou, spoluzakladatelku Hnutí za aktivní mateřství. Pod hlavičkou H.A.M., které je tu již přes dvacet let, vznikl projekt Zdravé dospívání - komplexní seminář vždy šitý na míru. Petra a stabilní tým zkušených lektorek i lektorů jej nabízí již od roku 2016.“

Jakou moc má školní psycholog. Dostal se mi do rukou dotazník, ve kterém rodiče musejí popisovat duševní stav svého dítěte, jeho případné psychické problémy nebo to, zda někdy navštěvovalo psychologa. Jestliže jako rodič nesouhlasím s vyplněním formuláře ani s tím, aby se školní psycholog jakkoliv mým dítětem zabýval, co mohu dělat?

„Zda rodič takový dotazník vyplní nebo ne, je na něm. Obecně to vychází z čl. 2 Ústavy, kde je uvedeno, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud po nás tedy škola požaduje sdělit něco, co považujeme za své soukromí, můžeme odmítnout. Kdyby na to měli zákonný nárok, jistě nám sdělí, kde se taková naše povinnost nachází, abychom si ji mohli ověřit. 

Školní psycholog nesmí s dítětem pracovat bez souhlasu zákonných zástupců, stačí tedy uvést, že nesouhlasíme a také je vhodné o tom dítě poučit. K tématu ještě uvedu, že když rodič na začátku podepíše takový ten obecný souhlas, není vůbec zřejmé kdo bude s dětmi jak pracovat. Mnohem vhodnější mi přijde škole sdělit, že se budu rozhodovat o konkrétních jednotlivých aktivitách. Chtěla bych předem znát jméno i kvalifikaci dotyčného, postup, účel a délku trvání aktivity, případně odkaz na web či reference. Pak se mohu rozhodnout, zda vnímám danou věc pro dítě jako žádoucí, nejlépe se s ním na tom domluvit. Pokud už někdo obecný souhlas podepsal, může si to také rozmyslet a (písemně) jej odvolat.“

Velkým tématem jsou domácí úkoly. Na základní i na střední škole. Jak je to s jejich povinností, vymáháním a známkováním?

„Zda jsou domácí úkoly povinné a smí být vymáhány, je skutečně oříšek. Osobně se přikláním k výkladu, že povinné být nemohou. V prvním paragrafu školského zákona se uvádí jeho působnost a z toho mi plyne, že všechny následující paragrafy se týkají doby výuky či školních aktivit v rámci platného rozvrhu a nemohou se tak vztahovat na volný rodinný čas. Druhý tábor argumentuje tím, že se v zákoně též uvádí povinnost žáků řádně se vzdělávat, dodržovat pokyny pedagogů. S čímž souhlasím, ale pouze v rámci výuky. Kdybychom potkali paní učitelku odpoledne na hřišti, také pro nás její pokyny nebudou závazné.

I díky iniciativě Heleny Zítkové Co nevíte o škole, se téma intenzivně řešilo ve veřejných diskuzích, na což letos v květnu reagovalo MŠMT. Zcela jasně z něj vyplynulo to, že nepřinesené domácí úkoly nelze hodnotit (např. známkou 5, což se dělo velmi často). Ostatní už je třeba jaksi vyčíst mezi řádky. Dle MŠMT školy úkoly smí zadávat i hodnotit, ale doporučuje jim je zadávat dobrovolně a namísto známkování volit jinou zpětnou vazbu. Případné známkování musí být ukotveno ve školním řádu a nesmí mít rozhodující vliv na výslednou známku na vysvědčení. MŠMT totiž upozorňuje na úskalí takového hodnocení, neb domácí podmínky jednotlivých žáků se mohou významně lišit.

MŠMT také zmiňuje, že je nutné respektovat fyziologické potřeby dětí a zohledňovat vzdělávací potřeby jednotlivce, či že domácí úkoly nesmí být přenášením zodpovědnosti za vzdělávání na rodinu. Na závěr je také vhodné zmínit, že ač je MŠMT v tomto oboru pro školy bezesporu autoritou, zákony u nás vykládá jedině soud.“

Může učitel nechat žáka po škole? Jestliže jej odmítá po vyučování pustit, jak se může žák v danou chvíli bránit?

„Nemůže, byl by to v podstatě únos. V době mimo platný rozvrh je učitel pro dítě de facto cizím člověkem a nesmí zasahovat do rodičovských kompetencí. Děti je vhodné předem poučit, aby v případě, že jsou nuceny zůstat po škole, trvaly na tom, že chtějí kontaktovat rodiče. Pokud by však rodič souhlasil, dítěti zřejmě nezbude, než to strpět.“

A jak je to s křičením na dítě v hodině, s trháním sešitů, případně s vykázáním za dveře, jestliže žák vyrušuje? I toto se běžně děje.

„Z toho je mi smutno snad nejvíc. Pokud na děti někdo křičí, jedná velmi neempaticky a neprofesionálně. Mezi povinnostmi pedagoga (§ 22b) je uvedeno, že svým přístupem k výchově a vzdělávání má vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí a podporovat jeho rozvoj, že má chránit a respektovat práva dítěte. Děti mají právo na vzdělání dle zákona. V § 2 je, mimo jiné, psáno, že vzdělávání je založeno na zásadách vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání.

Jako rodič bych si tedy kladla otázku, zda-li takové křičení či trhání sešitů, může dítě zakoušet jako důstojné, zda to vnímá pozitivně a cítí se bezpečně. Myslím, že ani většina dospělých by takové jednání nebrala jako respektující či uctivý přístup. Ze zmíněných paragrafů plyne, že takové chování učitele není v pořádku a porušuje tím své zákonem uložené povinnosti vůči dětem. Trvala bych na zjednání nápravy a nastavení preventivních mechanismů tak, aby k podobné situaci již nedošlo.

Vykázat žáka za dveře jen tak nelze, neb by nikdo nedohlížel na jeho bezpečnost a bylo by mu tím odepíráno vzdělávání. Pokud se žák chová způsobem, který znemožňuje nebo narušuje vzdělávání ostatních, smí jej učitel dočasně vyloučit z vyučovací hodiny, ale musí zajistit jiný pedagogický dozor, který mu umožní pokračovat ve výuce i mimo třídu.

Pokud se rodině nedaří nevhodnému jednání pedagoga zamezit nebo škola ani nevěří, že k němu dochází, či učitel své jednání dokonce popírá, hodí se znát § 88 NOZ. Ač je naše soukromí chráněno, smíme si bez souhlasu i upozornění pořídit nahrávku tehdy, pokud ji pořizujeme nebo použijeme k ochraně práv. Dítě si tedy takové jednání učitele může (klidně tajně) nahrát a získat tak o jeho chování důkaz. Nahrávku nesmí zveřejnit, ale může ji použít v rámci stížnosti. 

Z praxe víme, že to značně urychlí další jednání a zvyšuje to šanci na úspěšné řešení problému. Otázkou pak ovšem je, zda chceme své děti svěřovat lidem, kteří porušují jejich práva a ještě o tom lžou. Já bych k nim už nedokázala mít důvěru. Jsem dost zvědavá, zda se téma mobilů někdy dostane k soudu. Právo škol jeho používání zakázat totiž naráží na právo dětí pořídit si záznam za účelem ochrany práv.“

Jak je to s "tresty" typu: 100x napiš, že už nikdy nebudeš zlobit.

„Když jsem ve školském zákoně prvně hledala slovo trest, byla jsem překvapená, že se tam nenachází. Škola tedy trest vůbec nemá v rejstříku svých nástrojů. To, k čemu je škola oprávněna, zákon nazývá výchovná opatření (§ 31), která zahrnují jak pochvaly, tak kázeňská opatření. Nejpřísnějším kázeňským opatřením je (podmínečné) vyloučení, avšak to nelze uložit žákům plnícím povinnou školní docházku. Podrobnosti najdeme v § 17  vyhlášky č. 48/2005 Sb. Pokud dítě porušuje povinnosti stanovené školním řádem, lze mu udělit napomenutí tř. uč., důtku tř. uč. nebo ředitele. Ve školním řádu musí být uvedena pravidla pro jejich udělování.  

S trestem zmíněném v otázce by se tedy děti správně vůbec neměly setkat. Učitel jim jistě má právo zadat individuální práci v rámci běžné výuky. Ta by však měla dítěti pomáhat naplňovat vzdělávací cíle, nikoli trestat jeho chování, což nesmyslné opisování věty nesplňuje.“

Může učitel zamezit dítěti odejít na wc? Učitel dívce v prvním ročníku střední škole nepovolil odchod na wc a domáhal se před celou třídou odpovědi, zda tak nutně potřebuje a jestli k tomu má nějaké zdravotní důvody. Nepustil ji. Po zazvonění se dívka zvedla a odcházela na wc. Kantor ji však zastavil s tím, že není možné odejít ze třídy, pokud hodinu neukončil on. Hodinu podle něj nevymezuje zvonění, ale právě učitel. Jak se k této situaci postavit?

„Ve školském zákoně se píše, že vyučovací hodina má 45 minut, déle by tedy trvat neměla, protože by se tím krátila přestávka. Pokud jde o odchod na WC v hodině, je to poněkud ošemetná situace. Děti mají jednoznačně právo si odskočit na záchod, zákon pamatuje na to, že jejich fyziologické potřeby musí být respektovány. Zároveň však učitelům ukládá zodpovědnost za bezpečí žáků, takže na sebe právo a povinnost naráží.

Pochopitelně učitel nesmí opustit třídu, ale neměl by ani poslat dítě samotné, neb kdyby cestou třeba omdlelo nebo uklouzlo, učitel se to nedozví a nemá mu jak pomoci. Řešením by mohlo být zavolat jiného pracovníka školy, který by dítě ze třídy na toalety doprovodil. To by zajistilo bezpečí žáka, ovšem upřímně netuším, zda to lze považovat za důstojné. Školy také mnohdy tvrdí, že děti měly využít přestávku, ale často se musí přesunout do jiné třídy a potřebují svačit. Znám i případy, kdy je wc kabinek málo a děti se jednoduše nestihnou prostřídat.

Z mého pohledu škola musí najít způsob, jak dětem odchod na záchod umožnit a rozhodně není na místě, aby se žák musel veřejně obhajovat, natož snad dokazovat, že má skutečně akutní potřebu. To důstojné není ani náhodou. Nehledě na případy dívek, kdy kvůli menstruaci mohou potřebovat na wc častěji, nebo skutečně musí odběhnout okamžitě, aby zabránily znečištění oděvu.“

Kde se mohu dozvědět více informací o svých právech a právech svého potomka?

„Ještě bych ráda zmínila, že pokud rodiče hledají podporu, mohou si na Facebooku najít skupinu Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy. Kdo nemá čas hledat si informace sám a stál by o ucelený přehled, může se zúčastnit mého webináře Rodič ve škole, který pořádám ve spolupráci s iniciativou Zdeňky Šíp Staňkové, Děti jsou taky lidi. Všechny chci povzbudit hlavně k tomu, aby se nejen zorientovali ve svých právech i povinnostech, ale také měli odvahu o všem otevřeně komunikovat s učiteli, kterých se to týká. Pokud se nám povede navázat dobré vztahy, pak se často daří na všem podstatném domluvit. Když tomu tak přes naši snahu není, možná je lepší najít školu a učitele, kteří jsou s námi více v souladu. Rozhodně má smysl postavit se za děti, pokud jim někdo ubližuje, zesměšňuje je, či jinak ohrožuje jejich zdraví a bezpečí. Přála bych si, aby respektující přístup k dětem byl zcela standardní v každé vzdělávací instituci. Koneckonců to dětem slibuje zákon.“

Autor článku: Monika Poledníková