Zdeňka Šíp Staňková

Rozhovor: „Ve školách podle mě nedochází k socializaci, ale k indoktrinaci a naprosto nepřirozenému oklešťování práv dětí,“ je přesvědčena propagátorka svobody ve vzdělávání Zdeňka Šíp Staňková

Domácí vzdělávání a unschooling jsou dva, často zaměňované, pojmy. Co si pod nimi máme tedy představit?

„Začnu vysvětlením pojmů. Nejkratší vysvětlení toho, co je unschooling, je říct, že je to prostě život, při němž nevyužíváme služeb žádných škol. Naše běžné dny vypadají jako běžné víkendové nebo prázdninové dny rodin, kde rodiče chodí přes týden do práce a děti do školy. Prostě k životu školu nepotřebujeme, nepotřebujeme ani žádné učení školního typu. Žijeme, to stačí. Kdyby nebyla v ČR povinná školní docházka a povinné kurikulum (tzv. rámcový vzdělávací program), žili bychom si šťastně a spokojeně bez zásahů státu do toho, co se mají děti učit a kdy. Bohužel v ČR obojí uvedené je, takže se unschooleři uchylují k tomu, že se zapíší k tzv. domácímu vzdělávání do nějaké školy přátelské svobodnému vzdělávání.

Individuální (lidově nazývané domácí) vzdělávání není právem rodičů, je to pouze jiný způsob plnění povinné školní docházky, jehož všechny náležitosti určuje školský zákon, konkrétně paragraf 41. K povolení je třeba, mimo jiné, vyjádření Pedagogicko-psychologické poradny, každé pololetí je zakončeno přezkoušením, kde škola kontroluje, zda dítě obsáhlo vše, co je ve školním vzdělávacím programu (což je to jediné relevantní, podle čeho se děti na individuálním vzdělávání musejí učit). IV povoluje i ukončuje ředitel konkrétní školy, je to plně v jeho kompetenci. Proto se tolik vyplatí při přechodu na domácí vzdělávání hledat školu, s níž si takzvaně sedneme. Radím vždy rodičům, aby byli co možná nejvíc otevření v tom, co od domácího vzdělávání očekávají, a pečlivě a detailně se vyptali ředitele na to, co naopak očekává on. Lze tak předejít mnoha nedorozuměním a konfliktům. Abych to shrnula: unschooling se může jevit jako svobodná forma domácího vzdělávání, ale v principu je to vlastně život bez chození do školy, zatímco domácí vzdělávání je vázáno na školu - dítě plní stejně vzdělávácí plány jako děti chodící do školy denně.“

Chápu tedy správně, že se dítě při unschoolingu vůbec neučí? Nebo jak se učí?

„Prvně je potřeba si říci, zda se bavíme o tom samém. Někdo vnímá jako učení pouze to, co se děje ve škole, nebo jako nějakou cílenou aktivitu mířenou určitým konkrétním směrem. Já třeba vnímám učení jako nikdy nekončící proces, něco, co se začalo dít okamžitě po narození (nebo ještě dříve) a děje se neustále až do smrti. Učíme se od rána do večera, nejde tomu zabránit. Jen se často učíme věci, které někteří jiní lidé třeba nevnímají jako hodnotné. Lidé se velmi liší v tom, co považují za to "správné" vzdělávání. A to je taky důvod, proč si nemyslím, že je dobré centrálně určovat jakékoli standardy. Navíc při rychlosti, jakou se nyní svět mění, je absolutně nereálné odhadnout, co bude ke spokojenému životu potřeba za 10, 20 let. Proto myslím, že jediným naším cílem by mělo být neznechutit dětem učení. To totiž budou muset dělat velmi pravděpodobně celý život – učit se novým věcem.“

Rozhodnu-li se zapsat dítě do domácího vzdělávání, co k tomu potřebuji a na co bych se měla připravit?

„Všechny požadavky jsou uvedeny v paragrafu 41 školského zákona, velmi doporučuji si pročíst celý školský zákon a být informovaným rodičem. Ředitel povolí domácí vzdělávání, pokud jsou splněny následující podmínky: rodič předložil písemnou žádost o IV (není dáno, jak má přesně vypadat), vzdělavatel předloží doklad o svém vzdělání (1. stupeň alespoň maturita, 2. stupeň alespoň bakalář, ale lze mít v případě nedostatečného vzdělání rodiče tzv. garanta – je to jen formalita, může jím být kdokoli – babička, sestra, kamarád...), je třeba v žádosti uvést závažné důvody k domácímu vzdělávání (třeba velká vzdálenost vhodné školy, častá nemocnost, nutnost individuálního přístupu, časté cestování a podobně. Je dobré ptát se ředitele konkrétní školy, co bude on považovat za závažné důvody), popis prostředí ke vzdělávání, seznam materiálů a již zmíněné vyjádření Pedagogicko-psychologické poradny (zákon skutečně mluví o "vyjádření", tedy paradoxně může být i zamítavé, o povolení IV rozhoduje pouze ředitel, nicméně i tak doporučuji hledat vstřícnou poradnu). Půlroční přezkoušení pak může vypadat velmi různě, jeho podobu určuje opět vždy škola, případně přezkušující. Někde probíhají písemky a zkoušení z jednotlivých předmětů jako ve škole, jinde se přezkoušení podobá povídání u kafe s kamarádkou, ve většině škol je to něco mezi. Ještě zmíním, že výdaje na IV hradí rodič s výjimkou učebnic a základních školních potřeb. Tak hovoří zákon, v praxi školy většinou poskytují alespoň učebnice, které běžně používají, pokud má rodič o ně zájem.“

Téma domácího vzdělávání se teď na sociálních sítích skloňuje ve všech pádech. Důvod je i ten, že rodiče nechtějí dávat děti do školy za stávajících podmínek anebo jednoduše nejsou dlouhodobě se školou spokojeni a tato situace je k tomu jen popostrčila. Je rozumné uvažovat o domácím vzdělávání jen z těchto důvodů?

„Nechci hodnotit, zda něčí důvody pro domácí vzdělávání jsou nebo nejsou rozumné. Osobně mám z této situace ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že hodně rodičům tato doba otevřela oči v tom, že naprostá většina škol takříkajíc zamrzla snad v době kamenné, nebo aspoň v minulém století, a že najednou uviděli, že existují i jiné způsoby života, třeba i úplně bez škol. Na druhou stranu mnoho rodičů vlastně děti na domácím vzdělávání mít nechce a zapisují je tam právě jen kvůli této nastalé situaci, čímž vlastně zabírají místa v osvědčených školách těm svobodomyslnějším domškolákům. Vlastně ale musím říct, že u mě převažuje radost z té první jmenované možnosti. A protože v těch osvědčených školách už skutečně nejsou pro domškoláky místa, třeba se díky tomuto přílivu otevřou zajímavé možnosti domácího vzdělávání v mnoha jiných školách, které s ním dosud neměly zkušenost. Otázka ovšem je, jak se k této situaci postaví Ministerstvo školství. To už má dlouhodobě problém s přibývajícími domškoláky, protože idea zákona byla původně úplně jiná – mělo jít o skutečně výjimečnou možnost plnění povinné školní docházky. Třeba pro jedno dítě ve třídě. Uvidíme, co přinese budoucnost. Nebojím se ale, že bychom si neporadili.“

Pokud jde dítě do domácího vzdělávání na co se musím jako rodič připravit? Nejspíš nebudu moct chodit ani do práce...

„To záleží čistě na vás a na vaší rodině. Samozřejmě naprosto všichni, kdo se rozhodli nedat dítě do školy, nějakým způsobem byli ochotni změnit své životy. Nedávno jsem vydala obsáhlý článek o tom, jak různě rodiče při domácím vzdělávání řeší zaměstnání a seberealizaci. Kolik je lidí, tolik je možností. Většinou, pokud mají malé děti, je to tak, že jeden rodič pracuje a druhý se jim věnuje, nebo mají oba práci na částečný úvazek a střídají se, případně mají práci z domova. Často lidé úplně změní svůj život, přestěhují se, změní práci... Život je o prioritách. Pro mě osobně je ale třeba život bez škol mnohem jednodušší a pohodovější než s nimi. Nejstarší syn, kterému je nyní 19 let, do školy chodil a chodí stále, zatímco třináctiletá dcera nikdy, takže mám dobré srovnání. Prostě si děláme, co chceme, nenecháváme se omezovat úplně cizími lidmi, kteří si myslí, že vědí, co je pro mé děti dobré.“

Jak to tedy zvládáte vy doma s dětmi? Co děláte za práci a jak se vám to celé daří skloubit?

„Já mám výhodu, že jsem se rozvedla s tatínkem mých dvou starších dětí (smích). Máme je ve společné péči, děti jsou vždy tam, kde chtějí být, nehodlali jsme nechat jim něco určovat soudem. Naštěstí máme s bývalým mužem velmi dobrý vztah a vše funguje perfektně. Teď jsem na "rodičovské" s nejmladší dcerou, které budou v červenci dva roky, zároveň hodně publikuji na svém blogu a na svém youtube kanálu. Taky beseduju offline i online a dělám poradenství, vše za dobrovolné příspěvky. Moc bych ocenila, kdyby těch dobrovolných příspěvků bylo více, protože nechci "prodávat produkty". Jsem raději, když mi lidé zaplatí tolik, na kolik si cení toho, co dělám a naopak chci, aby se povědomí o svobodném vzdělávání co nejvíce šířilo.

Zdeňka se svými dětmi provozuje tzv. unschooling

Můj muž je renesanční člověk mnoha profesí, takže oba děláme to, co nás těší, a co nás uživí tak, abychom nestrádali. Vždycky jsem vše, co jsem dělala a dělám, dělala i s dětmi. Byly vždy u všeho se mnou, pokud to jen trochu šlo, a ono to většinou šlo bez problémů. Jsem s nimi ráda a baví mě žít s nimi reálný život, nechce se mi je odkládat někam, kde jsou od reálného života vlastně odtržené. Ale samozřejmě bych ocenila, kdybychom měli třeba hlídací babičky, což nemáme. Nicméně s prostřední dcerou nám skvěle sedm let fungovala tzv. střídavka – střídali jsme si děti vždy dva dny v týdnu v rodinách domškoláků. Teď je už velká a pobyty u kamarádek nebo naopak u nás si domlouvá sama. Většinou je týden nebo dva někde u kámošky a pak jsou zas u nás.“

Co říkáte na takzvané "kombinované vzdělávání", které nyní některé školy začaly nabízet?

„Kombinované vzdělávání (pár dní ve škole, pár dní doma) je něco, co v principu školy mohly nabízet už dříve, ale málokterá toho využívala. Za mě je určitě fajn, když se rozšiřují možnosti vzdělávání v jakémkoli směru. Jsem pro co největší svobodu ve všech oblastech, ideálně za změnu povinné školní docházky na dobrovolnou a zrušení rámcového vzdělávacího programu, aby si každá škola mohla sama určovat, co se v ní bude učit, a aby děti rozhodovaly samy o tom, kam, jak často a zda vůbec chtějí chodit.“

A poslední otázka míří na socializaci. Neboť tento argument spoustu odpůrců domácího vzdělávání používá. Říkají, že děti nejsou socializované, nezvyknou si na režim, na řád... Co takovým lidem odpovídáte?

„Pokud mi někdo řekne, že unschooleři se nebudou umět přizpůsobit, nebudou ctít autority apod., říkám na to často, že to je účel. Osobně si přeju, aby mé děti kriticky hodnotily, koho si budou vážit a koho budou poslouchat, aby měly vlastní hlavu a názory, a aby se nepřizpůsobovaly pod tlakem a něčemu, co jim je proti srsti. Přeju si, aby byly svobodné a zároveň empatické bytosti, což jde podle mě ruku v ruce. Když vás někdo k něčemu donutí, nebudete to dělat s radostí a upřímně, o tom jsem hluboce přesvědčená. Jinak po mnoha letech diskuzí už velmi dobře poznám, zda se mě někdo na něco ptá proto, že ho opravdu zajímá odpověď, nebo proto, aby mě přesvědčil o své pravdě. S těmi druhými už nediskutuji, nemyslím, že to má smysl.

Necítím potřebu někoho přesvědčovat, není-li sám připraven tou cestou jít. Ráda poskytnu zdroje ke studiu, ale neztrácím čas přesvědčováním. V tom prvním případě si naopak ráda popovídám o tom, jak žijeme, jako třeba teď s vámi. Ještě k tomu řádu: víte, když někdo skutečně potřebuje režim a řád, vytvoří si ho nejlépe sám, případně může požádat někoho jiného, aby mu s tím pomohl. A socializace... to je takové úsměvné téma. Já za socializaci považuji skutečný život, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různého věku, zájmů, postavení. Když vás zavřu na devět let do jedné místnosti s lidmi, kteří se náhodou narodili ve stejný rok jako vy, kde vás nutím být, vy nemáte možnost odejít, pokud vás rodiče nepodpoří, někdo vám organizuje každou minutu vašeho života, neustále vás něčím úkoluje, hodnotí vás, nevyžádaně soudí a srovnává s ostatními, tahle situace už se v reálném životě nikdy nezopakuje a je naprosto nepřirozená. Ve školách podle mě nedochází k socializaci, ale k indoktrinaci a naprosto nepřirozenému oklešťování práv dětí.“

Autor článku: Monika Poledníková