Taky míváte nostalgický chvilky...? Já si myslim, že je má snad čas od času každej. Možná ženský o trochu víc než chlapi. Já jsem nostalgik jak vyšitej. Miluju se hrabat ve starejch fotkách a otáčet stránky zatuchlejch alb, který v rukách drželi mí pra pra pra rodiče... Fotky tě totiž přenesou do jinýho času - je to vlastně takový cestování časem. Je to úžasná věc... Já v ten moment skoro nedejchám. A představuju si, kde asi jaká fotka vznikla a proč.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaká rozhodnutí jste v životě udělali a proč? Litujete snad nějakých? Neměli byste... Tohle je vaše cesta, kterou máte jít. A vždycky máte na výběr. Pokud říkáte že ne, lžete si do kapsy. Máte štěstí a žijete ve svobodný zemi? Potom můžete fakt cokoliv! Dneska tedy trochu tý životní filozofie...

To se tak ráno probudíš, jako dycky deš se psem, sebereš hovno, vyhodíš ho, pak uděláš kafe sobě a manželovi, dáš si cígo, podíváš se na ranní zprávy a něco je jinak. Začne tě to u krku jakoby svazovat, těžkne ti dech a je ti na blití... Ne z toho, žes ještě nesnídal, ale z diktátorský rétoriky jistýho pána, kterej si řiká prezident... A pak víš, že se to řítí do řiti...

Taky máte někdy pocit, že jedete v rychlíku a ten prostě nestaví? Tak přesně tohle prožívám teď já. Vzala jsem pozici šéfredaktorky, před pár měsíci a vlastně mě to baví. Jenže... mám pocit, že prostě jedu jako fretkomyš a vůbec nestihám svůj vlastní život. Asi budu muset začít přibržďovat, jinak mě jebne, přátelé... Voni jsou prej svátky? Já si kvůli tý hromadě práce ani nevšimla...

Taky ste si toho všimli? Ptáte se čeho? Přeci tý abnormálně velký nas****sti v naší společnosti. A nebude to lepší. Teď se kvůli očkování rozděluje společnost ještě víc... Neočkovaný budou závidět vočkovanejm a vůbec, bude to celý v řiti.

Zamejšleli jste se někdy nad tim, proč tu na světě vlastně jste? Dumali jste nad tim, co tu chcete dokázat, kam chcete směřovat? Je to o zastavení se a uvědomění si těchto věcí... V dnešní uspěchaný době tohle málokdo umí. Jede se v jednom módu řadu let a najednou je mu jasný, že čas už nevrátí. Vrásky přibydou, tělo zchřadne a vy začnete bilancovat.

Počítám to, a je to přesně deset dní, co jsem pod čepcem neboli už jsem provdána. A jsem provdána za muže nejlepšího, nejúžasnějšího, božského. Prostě je to moje životní láska a věřím, že je to na furt. No a taky se hlásim vám všem, že jsem...přežila!

Tak já ti nevim. Všechny ženský se těšej jako malý na to, až si voblíknou ty bílý šaty a vezme si je jejich životní láska. Jenže to, co tomu předchází, je tak trochu psycho. Teda aspoň pro mě. Já jsem člověk, kterej má rád svůj klid... a tohle mě tedy vytáčí. Jsem pořád jenom ve stresu poslední měsíc a už mě to začíná, pardón za to slovo - srát!

Rozlučka se svobodou je základ. Musí ji absolvovat každá ženská, která bude brzy pod čepcem a každej mužskej, kterej bude brzy v chomoutu. A mě to čeká teď v sobotu. Večer se odebereme pod širé nebe a bude si povídat, budem si hrát, budem pít a snad ne blít... každopádně to bude hustý, to vim už teď.