Citlivý téma a společenský vzorce...

Když jsem byla ještě hodně mladá, dejme tomu mi bylo třeba 15 let, snila jsem o tom, že budu mít velkou rodinu - ale přeci jen jsem neměla nějakej ultra rozmazlovací vztah k dětem. Nikdy jsem nebyla taková ta ťutínovská. Děti mě zkrátka nikdy nerozněžňovaly - páč prostě jsem jiná. Jako mám je ráda, ale vždycky jsem aspoň tedy k těm větším, přistupovala spíše kamarádsky, než bych se rozplývala nad tím, jaký maj faldíky, jak jsou upatlaný od zmrzky a podobně. Mít děti je velký rozhodnutí a hlavně celoživotní zodpovědnost.

Chci bojovat za všechny ženy, který maj právo se rozhodnout dobrovolně pro bezdětnost

Pomalu a jistě spěju k rozhodnutí s mym mužem, že prostě děti mít nebudem. On už jedno dospělé má a ještě k tomu bude ve svejch padesáti děda - narodí se to v červenci. Já budu asi těžko v čtyřiatřiceti babička, ale těšíme se. Bude to jen právě o tom rozmazlování a vrácení pak zpět :-D... Každopádně, teď jste se dozvěděli, že mám manžela o 17 let pomalu staršího a to je taky jeden z důvodů, kterej mě zavedl k úvaze, že prostě děti mít nebudem.

Hlavní důvod je však takovej, že já nikdy skutečnou touhu po dětech neměla. Spíše jsem podléhala nějakýmu tlaku okolí - ale dneska můžu říct, že mě ty kecy serou - pardon - je tomu tak. Máme právo si vybrat a proto chci bojovat za všechny ženský, který se prostě rozhodly děti nemít. My ještě nejsme stopro rozhodnutý, ale je to tak na 80 %, že prostě nebudou... do roka si řekneme definitivně...

Chci otevřít tohle téma - protože je palčivý a tabuizovaný. Ženský, který děti nechtěj, nebo nedej bože nemohou mít a musej se s tím smířit, jsou prostě pro okolí pořád divný. Společnost je zdegenerovaná stupidníma vzorcema, který musej zřejmě všichni dodržovat - ale! Já nejsem ovce, víte. A taky nejsem vyvrhel, ani ty dámy, co jsou na tom stejně nebo podobně jako já. Máme dělohu - to ale automaticky neznamená, že musíme rodit. Jsme ženy, to ale automaticky neznamená, že musíme většinu svýho života utírat posraný zadky a starat se o to, aby mělo děcko, co do úst. 

Prostě - žijme si každej, jak chcem. Pokud si zvolíme cestu bezdětnosti, buďme v ní šťastní. A hlavně, neodsuzujme ty, kteří si vybrali něco jinýho a nezapadaj do toho našeho "vzorce". Vážím si všech rodičů - dobrých rodičů, kteří se opravdu staraj... i přesto, že jím netoužím být. Pojďme tedy otevřeně mluvit o tom, že děti FAKT NEJSOU VŠECHNO NA SVĚTĚ. Že to tak prostě nevidí každej. Přijměme názory odlišný, ty, který se nám prostě nemusej líbit, ale jsou a budou tady.

Včera jsem téma otevřela v diskusi s přáteli na sociálních sítích a zjistila, že je tolik žen, který to maj prostě stejně jako já. Ani jsem o nich nevěděla... přála bych si, abychom se my, co se rozhodneme pro bezdětnost, byly respektované a necítily se jako vyvrhelové. A slibuji, že proto udělám všechno, až se stoprocentně rozhodneme s mužem. Do roka bych ráda, aby padlo definitivní rozhodnutí - a když to bude NE - bude to zároveň velké ANO pro vás dámy, co děti nechcete. Udělám projekt, kterej nás podpoří. 

Mějte se skvěle a respektujte se, ať jsou vaše názory jakýkoliv. Nebuďte úzkoprsí - život neni černobílej...