Když život nejde podle plánu a ty vyživuješ svý démony...

Už odjakživa jsem velkej plánovač, možná jako každá ženská. V pubertě jsem si nalinkovala budoucnost a všechno stejně dopadlo úplně jinak, protože se mi změnily priority a myšlení především. S přibývajícím věkem se mi tříbí to, co skutečně chci. Již to nejsou jen pouhý sny, ale reálný cíle, kterých chci dosáhnout - zprovoznit do dvou let vlastní byznys, napsat knížku, namalovat pár obrazů a udělat výstavu... tohle není nedosažitelný. O tom ale nechci dneska "mluvit". Tohle jsou prostě cíle, za kterými si systematicky jdu. Chci tu nastínit nevyzpytatelnost životních příběhů...

Občas od života dostaneš přesnej opak toho, co chceš - a má to svůj důvod

V životě jsem se nechtěla nikdy moc stěhovat, protože v dětství jsem o domov přišla mnohkrát. A takovej ten opravdovej domov jsem opustila s mámou a bráchou, když mi bylo deset let. Pak to byl začarovanej kruh. Stěhování nebralo v podstatě konce. Od tý doby uplynula hromada let a já jsem teď s manželem na jednom místě už přes sedm let - paradoxně od tý doby, co mi bylo 10, je to poprvý tak dlouhá doba, nejdelší na jednom místě. A taky to teď končí - jenže to není jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. 

Nechci a nebudu se tu sebelitovat. To jsem dělala doposud. A taky vyčítala celýmu světu, že se mi dějou tak "hrozný" věci. Dějou se i horší! Stěhování je to nejmenší - někdy to bolí, ale přebolí. Jen to, co se děje v zákulisí tohoto stěhování/vyvázání se z nájmu, je dost šílený a dává mi to jasnou informaci o tom, že česká legislativa rozhodně nefuguje tak, jak má. Hroutit se však už nebudu... pouze bojovat za spravedlnost.

To, co se děje, přijmi s pokorou

Neustále si opakuju, že den budu mít přesně takovej, jakej budu chtít - hlava je mocnej nástroj a taky občas dezolát. Poslední dva dny jsou upadla do totální depky, smutku a odsíral to jedině můj muž. Tomu je ale už konec. Víte, pokud se vám teď dějou ňáky divný nebo snad i nespravedlivý věci, má to svůj důvod - přemejšlejte nad tim a hlavně se nelitujte a neobviňujte svý blízký okolí. Život od vás chce, abyste něco pochopili a posunuli se dál. Až to pochopíte, lekce bude splněna a vy postoupíte vejš. Když je to jinak - stagnujete.

Nic, skutečně nic není tak hrozný, jak na první pohled vypadá... odpovědi a řešení nosíte stále v sobě, tak od toho neutíkejte. Já už taky neutíkám - přijímám vše, co přichází, i když se mi to třeba nelíbí. Nevzpouzím se ale, protože vim, že to nemůžu přímo ovlivnit. Můžu ale ovlivnit svý myšlení a pohled na celou situaci. Pamatujte - že slunce vždy nakonec vysvitne, ať se děje, co se děje a žádný útrapy netrvaj věčně...