Při příležitosti prvního máje jsem se rozhodla, že vás opět obšťastnim svýma filozofickýma pindama (jak říkával kdysi můj otec). Dneska to bude jen takový malý zamyšlení nad mym bytim a nebytim. Je to s tvrdym y, takže buďte v klidu, nikdo mě nijak nikdy netejral. Bych se ani nenechala, slíznul by to zpátky! Sice se na mě dá dříví štípat, ale všechno má svý hranice, že jo.

Nevim, kdo, kde a kdy vymyslel výraz slaměná vdova, ale když si přečtete kdesi na netu jeho definice, nestačíte se divit. Podezíravý dámy z toho můžou dostat psotník. Mno, prej to vniklo tak, že chlap si odešel z domova neznámo kam a udržoval mimopartnerskej styk na slámě. No každopádně na takovýhle válení je ještě dost zima. Takže buďte v klidu...

Chov psa přináší velmi mnoho pěknejch chvilek, vo tom žádná. Je to tedy dřina, naučit ho něco smysluplnýho, ale de to. Koupili jsme stopovací vodítko a učíme se poslušnosti. Jenže někdy se to vymkne z rukou, tak jako třeba dneska. Hafin cejtí, že má svobodu (vlastně je to fraška), ale to mu neva a beztak se vyválí v prvnim hnusu (asi lejnu), co uvidí.

Každej by si mohl stěžovat na tuhle dobu zcela beztrestně a vlastně i permanentně, protože je fakt na prášky… Ale co, já dycky řikám, že může bejt ještě hůř. Spíš se poslední dobou snažim vnímat to krásný kolem sebe. Zrovna v sobotu jsem šla na večer venčit a nebe bylo úplně jasný. Hvězdy mě oslňovaly a já si sundala roušku a snažila se nadechnout zhluboka toho jarního vzdoušku. Bylo to osvobozující a nabíjející zároveň. Žít není blbý, hele…

Taky míváte úplně nejvíc blbý dny, kdy se všechno sere v pravidelnejch intervalech? Zrovna dneska při venčení v lese jsem myslela, že vylítnu z kůže... Vlastně mi to celý přišlo, jako by to bylo snad naplánovaný, bo co. Mi neřikej, že žádnej osud neexistuje! To náhody podle mě nejsou...

Chodim ven víc než kdy předtim. Celkem strávim v přírodě asi dvě hodiny denně, což bylo v minulosti pro mě nemyslitelný. Jen tak se mrcasit mě nebavilo. Můj skoro manžel na nějaký bezcílný procházení neni, a tak jsem ráda, že máme toho našeho pséka. Vlastně nám zlepšil kvalitu života. Předevšim pak mně. Bych asi kynula u počítače a pak už se jen valila jako hrouda sádla...a místo krásnejch svatebek bych musela jít k oltáři v ňáký šusťákovině, která sloužila původně ke stanování...

Dneska jsem dostala znamení shůry. Jeden nejmenovanej dopravce potravin až domů mi dovezl nákup a co jsem v něm jenom nenašla! Místo dvanácti plzeňskejch piv jsem měla v tašce osmnáct krásnejch kousků! Tímto díky za šestipack navíc! Aspoň nějaká radost v tomhle potemnělym žití. Moje alkáčský buňky zajásaly a už to nasávám. Je to jasný, střízlivá usínat nebudu...

Od tý doby, co chodim v pravidelnejch intervalech ven se psem, vnímám čím dál víc maličkosti kolem nás. Sídliště teda máme ultra hnusný, samý vodpadky všude, lidi jsou prasata... Člověk aby měl voči i na prdeli, aby mu hafik nesežral nějakej hegeš... Je to smutný, že si člověk po sobě neni schopen uklidit. Jak by to bylo krásný všude, kdyby bylo uklizeno. Nikde žádnej igeliťák, zbytky jídla a lejna zvířat.

Řikám si, že ten náš novej psék byl nejen osud, ale i vobrovský požehnání. Jinak bych se totiž definitivně zcvokla a možná se ani nepřinutila jít ven. Pravidelný procházky po čtyřech až pěti hodinách mě vždycky přimějou přemejšlet a taky díky nim vyčistim mozek. Zjistila jsem, že mám asi syndrom zakuklení bo co. Lidi mě ňák serou, a ani nevim proč... jsem nemastná, neslaná, apatická, divná, na zabití...