Žít svý sny...

Je zajímavý, jak se člověk občas honí za něčím, co vlastně vůbec neexistuje. Jak se snaží zalíbit, vyhovět, zapadnout - jako ovce. Já nechci bejt ovce. Vlastně jsem jako ovce dlouho žila. A pravdou je, že už mě to nebaví. Stanovuju si svý vlastní životní pravidla. A jooo, občas neumim bejt diplomat. Čím jsem starší, tim víc si uvědomuju, co/kdo a proč mě sejří a proč to ve svym životě chci nebo nechci. Přestávám bejt otrokem společnosti a snažim se bejt v souladu se sebou. Jak totiž začnete naslouchat sami sobě, začnete žít svý sny... avšak bez ňáký tý snahy a píle to taky nejde, žejo.

Dlouhá cesta s nejistym koncem

Už dávno nevěřim prapodivnym věstkynim, který se vám snaží vsugerovat, jakej budete mít život. Mě třeba před deseti lety řekla jedna kartářka, že budu mít dvě děti, velkej barák, šťastnej život... Kraviny. Děti nechci, barák taky ne (jen uvažujeme o něčem malym a mobilnim) a šťastnej život budu mít dycky, když se o něj zasloužim. Jsou to věštecký kecy. Kdysi jsem se upínala ke kartářkám, páč jsem si myslela, že za mě vyřešej problémy. Blbost je to. Všechno, co se děje a bude dít, máme ve svejch rukách. Život je dlouhá cesta s nejistym koncem, ale buďte si jistí, že smrt jednou přijde a nezeptá se vás, jestli jste žili podle svejch představ. Když to neuděláte hned, bude pozdě jednou.

Příběh

Každej máme svůj neopakovatelnej příběh, kterej je hodně pestrej. I můj byl a je. Kdysi dávno jsem propadla zdravotnictví jako čert peklu. A ve skutečnosti to pro mne peklo bylo... dodnes klasickou medicínu odsuzuju a mám pokřivenej náhled na systém zdravotnictví... ale to asi někdy jindy rozeberu. Moje zdravonická kapitola je fuč. Už se k ní nechci vracet. Pak přišla těžká kapitola nemocí, jak tělesnejch, tak duševních... kdy se v mym zdraví odrazilo hodně potlačenejch věcí, zlost, agrese, neštěstí, nespokojenost. Divná doba, řeknu vám. A šlo to ven dost krutejma způsobama. 

Můj nezdravej přístup k životu se ostatně podepisoval i na mejch vztazích. Dělala jsem ze sebe dobrovolně onuci. Nechala se zneužívat, manipulovat sebou, byla jsem prostě kráva, co k tomu dodat. Ale dneska to beru jako posun vpřed, lekci. Než jsem došla k ňáký zdravý sebehodnotě, uplynulo hodně let, který nebyly krásný. Spíš to bylo čirý zoufalství a plácání ode zdi ke zdi. Únik v podobě nemoci a půjčování si na hovadiny mě dohnal. Ale já se vzchopila a šla dál. Nevzdala jsem se. I díky svý rodině a především mýmu muži, kterej mi do života přišel jako anděl spásy. Nakopal mi prdel a já se zvedla konečně z toho bahna a začala se sebou něco rozumnýho dělat. Sebelítost je k prdu!

Nikdy se nevzdávat

Po všech těch srágorách přišly další, to víte, že jo. Moje špatný životní vzorce totiž pokračovaly, dokud jsem si něco neuvědomila. A přišly i další lekce. Neustálá profesní fluktuace, vztahový problémy (v rodině, mezi přáteli) a duševní nerovnováha mě opět dohnaly. V bahně jsem byla zas po pás, ale já si pak řekla DOST! Musim to vzít za jinej konec. Od tý doby, co jsem na sobě začala makat, na svym myšlení především, hodně se změnilo. Ale je to celoživotní práce... a vim, že se nikdy nevzdám, dokud nedosáhnu toho, co chci. Je toho hodně, ale já vim, že si to zasloužim. Chci ze života vyždímat co nejvíc. Vidět zajímavý místa na světě, užít si ty nej okamžiky, sdílet život s mužem mým, milovat se, snít.... nejen makat. Ale to vše nepůjde bez jedné zásadní věci - vnitřní harmonie, nadhledu a pokory. Učím se, stále se učím. A je to dřina, protože se stále přistihuju nad tim, jak mě některý lidi hrozně prudí a taky určitý situace... 

Jestli jste na svý životní cestě taky uvědomělí, věřte, že můžete mnohý změnit. Pokud se zrovna plácáte v bahně, musíte to vzít za jinej konec. Začít jinak a líp. Jinak se budete pořád zmítat v šílenostech. Makejte a žijte svý sny! Stojí to za to! Je to motor.