Fobie může mít mnoho příčin. Ovlivňuje strach i váš život?

Fotolia_48073318_XSFobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným až bezdůvodným strachem ze situací, prostředí, věcí, zvířat nebo lidí. Takovýto strach bývá nepříjemný až ochromující, narušuje běžné dennodenní fungování člověka a může zasahovat do každodenního života. Typickými příznaky doprovázející fobii jsou obvykle bušení srdce, pocity ohrožení, pocity na omdlení a již pouhé pomyšlení na fobickou situaci může v jedinci vyvolávat úzkost a paniku.

Takovéto pocity není možné vůli potlačit a to i přesto, že si je fobii stižený člověk může i plně uvědomovat. Je známo kolem pěti set různých druhů fobií a stále přibývají.

Úzkost a strach jsou běžné pocity, které každý z nás zná. Jsou přirozené a navíc mají pro živé bytosti ochranný význam. Strach je reakcí na určité konkrétní nebezpečí, naopak úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné přesně definovat. Strach trvá pouze po dobu přetrvávajícího nebezpečí. Intenzita takového strachu může být různá od pocitů drobného zneklidnění až po masivní prožitky strachu. Pro člověka trpícího fobií je těžké tyto pocity kontrolovat a takové chování může ovlivňovat jeho další fungování v běžném životě. Někdy se dostavuje také tzv. vyhýbavé chování, snaha vyhnout se situacím, kdy by úzkost mohla nastat. Při očekávání vzniku takové situace se objevuje anticipační úzkost. Počátky fobií bývají většinou zakořeněny v dětství. Příčinou může být buď vrozená úzkost, nebo prožitý traumatický zážitek.

Příznaky fobie

Příznaky fobie se objevují na psychické i fyzické úrovni a objevují se při setkání se se stresujícím faktorem nebo již při pouhé představě, pomyšlení na něj. Psychické příznaky se demonstrují pocity ohrožení, obavami ze ztráty kontroly a zešílení, obavou ze ztráty vědomí a ze ztráty sebekontroly, nervozitou, neklidem, někdy dokonce obavou z úmrtí. Tělesnými příznaky pak bývá rychlý tlukot srdce, zrychlený puls, chvění se a třes, sucho v ústech, obtíže s dechem, bolesti břicha, pocity tíhy a svírání na hrudi, závrať, točení hlavy a bolest hlavy, pocity znecitlivění nebo mravenčení a návaly horka či chladu.

Příčiny fobie

Velká většina fobií vzniká v dětství, s přibývajícím věkem se buď udržují, stupňují se nebo vymizí. Fobie a jejich vznik jsou spojeny s nějakými nepříjemnými vzpomínkami a zkušenostmi, vzpomínkami a vybavením si nepříjemných spojitostí. Labilnější povahy pak mívají k fobiím silnější sklony, určující může být i druh temperamentu a povahové vlastnosti jedince. Spouštěčem vzniku fobie může být i psychické trauma nebo posttraumatická psychická porucha.

fear-phobia

Pohled do historie fobií

Náš mozek má některé pevně zakotvené programy z dob minulých a ty i v dnešní době používá. Důležitým reflexem pro naše přežití je systém „bojuj nebo uteč!". Naši prapředci disponovali schopností hrozící nebezpečí vycítit a okamžitě na něj reagovat. Není tedy divu, že základní a nejrozšířenější fobie jsou spojeny s takovými záležitostmi, které pro naše předky znamenaly bezprostřední hrozbu a ohrožení života nebo zdraví.

Člověk má zkrátka tendenci obávat se věcí, které ohrožují přežití jeho druhu. Seznam fobií se stále prodlužuje, neboť moderní doba přináší desítky nových fobií, přičemž však ty staré nemizí.

Druhy fobie

  • Specifické neboli izolované fobie - fobie, omezené na určité situace

Jedná se o skupinu poruch, u kterých je strach vyvolán určitými dobře definovatelnými situacemi nebo objekty, které běžně nebezpečné nejsou. Existují celé stovky specifických fobií. Jsou jimi například sociální fobie, aviofobie (strach z létání), klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), mysofobie (strach ze špíny), hypnofobie (strach ze spánku), xenofobie (obava z cizinců), kleptofobie (strach z okradení), nozofobie (obavy z nemoci a jejích následků), hypegiafobie (strach ze zodpovědnosti), spektrofobie (strach ze zrcadel), strach z žen u mužů gynofobie a z mužů u žen androfobie.

  • Fobie týkající se předsudků a diskriminace – předsudky o určité skupině lidí

Tato skupina poruch se přímo týká některých etnik a skupin obyvatelstva: negrofobie se pak nazývá obava z lidí černé pleti, strach z Romů - abdulofobie, z křesťanů - christianofobie a další.

  • Biologické nebo chemické fobie

= přecitlivělost nebo zvýšená citlivost na některé biologické či chemické faktory, či přímo alergie. Příkladem takovéto fobie je například fobie ze slunečního světla - tzv. heliofobie nebo strach ze střídání teplot, teplého ohně a chladné noci – thermofobie.

  • Strach ze zvířat – zoofobie

Nejznámějším příkladem takovéto fobie je zřejmě arachnofobie – strach z pavouků, dále např. z hmyzu entomofobie, ze psů – kynofobie, ze včel apifobie, z ryb – ichtyofobie, z vyder – lutrafobie a jiné.

  • Obavy ze zranění

Obavy z ostrých předmětů celkově se nazývá aichmofobie, z jehel pak belonefobie, z krve – hematofobie.

  • Nepsychologické fobie

Olfaktofobie (strach z pachů a hluku), fotofobie (strach, nepřiměřená reakce na světlo)

O různých druzích fobií detailněji

Arachnofobie – strach z pavouků

Je jednou z fobií ze zvířat. Arachnofobie je extrémní typ strachu z pavouků. Člověk trpící arachnofobií si uvědomuje svůj problém a může i jemu samotnému připadat iracionální, i přesto se však odmítá dostat do situace, kdy by byl v kontaktu s pavoukem. Vyhýbá se tedy půdám, sklepním prostorám a z místností, kde se objevují pavučiny, raději odchází. Co přesně stojí za vznikem arachnofobie, není zcela jednoznačné, může jít o nepříjemný zážitek z dětství, pocity nepřekonatelného odporu k pavoukům se mohou objevovat už od narození. Poté, co arachnofobik spatří pavouka, snaží se nejprve co nejrychleji se vymanit z jeho přítomnosti a blízkosti. Nebývá schopen ho sám nějak zneškodnit nebo aktivně odstranit. Někdy se může dokonce stát, že ustrne a musí někoho zavolat na pomoc. Léčba arachnofobie je možná psychoterapeutická, kdy klient může být například vystavován obávaným situacím styku s pavoukem a tak se je naučit zvládat, řešit a překonávat. Proces léčby však musí probíhat pomalu a postupně a se souhlasem klienta. Obvykle se začíná pouhými obrázky pavouků, poté blízkostí pavouka v okolí až po úplnou blízkost či dotyk.

Fotolia_40996464_XS

Agorafobie

Agorafobie je úzkostná porucha, toto slovo znamená strach z otevřeného prostoru, avšak spíše než o strach z prostoru samotného se jedná o hrůzu z propuknutí panického záchvatu v místě, kde není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné uniknout. Agorafobií trpí až 5% populace. Krom strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící touto poruchou často obavy z toho, co by řekli druzí, kdyby je v takové situaci viděli. Takovéto obavy mohou vést až k tomu, že dotyčný člověk se bojí opustit domov. Přitom však může zůstávat doma, přijímat návštěvy a pracovat, aniž by se porucha projevila, pokud ovšem zůstává ve své bezpečné zóně.

Lidé trpící touto poruchou jsou často přecitlivělí na své tělesné reakce a podvědomě přehnaně reagují na normální situace. Průběh agorafobie je chronický, intenzita kolísavá.  Nejvýznamnějším rysem agorafobie je strach být daleko od domova nebo od osoby, se kterou se člověk cítí bezpečně. Takto postižený se obvykle vyhýbá samostatnému cestování, řízení auta nebo i vycházení z bytu.

Sociální fobie

Sociální fobie se projevuje ve dvou rovinách a to v rovině psychologické či sociální a rovině fyzické. Sociální roviny pak zahrnuje vyhýbání se sociálním situacím, mezi které patří styk s ostatními lidmi, seznámení se s druhou osobou, setkání se s autoritou, projevením názoru ve skupině, telefonování, přijímání návštěv, mluvení před druhými na veřejnosti. Na fyzické úrovni pak se projevuje červenáním, třesem rukou a při těžších formách dochází až k fyzickému zhroucení osoby, trpícího sociální fobií.

Porucha, pokud není léčena, trvá obvykle po celý život, i když věkem se její průběh může zmírňovat. Člověk trpící sociální fobií mívá pocity, že ho ostatní pozorují a hodnotí, bojí se zesměšnění, odmítnutí a problémovým situacím se raději vyhýbá. V mezilidském kontaktu pociťuje úzkost a tak styk s ostatními omezuje nebo snižuje jen na vykonávání určitých činností. Sociální fobie se projevuje pocity velké a nepřiměřené nervozity, která může vyvolat fyzické projevy jako je pocení, třas, sucho v ústech a další příznaky. U některých lidí může sociální fobie přerůst v chorobnou uzavřenost, vést ke koktání nebo úplné neschopnosti promluvit na veřejnosti.

strach z létáníAviofobie – strach z létání

Aviofobie neboli strach z létání je údajně nejrozšířenější fobií vůbec. Projevovat se může drobnou nevolností, nervozitou, ale v extrémních případech panickými záchvaty na palubě letadla, či úplným odmítnutím cestování letadlem. Touto fobii trpívají častěji ženy a starší lidé. Tento druh fobie souvisí se základním lidským pudem zůstat na zemi a nejvýznamnější problémy způsobuje lidem, kteří současně trpí klaustrofobií – strachem z uzavřených prostor. Zajímavostí je, že některé letecké společnosti nebo i provozovatelé letišť nabízejí speciální kurzy pro cestující s agofobií, při nichž se snaží jejich obavy potlačit nebo rozptýlit.

Kuriózní fobie

Fobie jsou záležitostí poměrně nepříjemnou, která člověku dokáže nepříjemně ovlivnit prožívání i běžného dne. Ale nutno uznat, že některé fobie jsou skutečně poměrně kuriózní. Toto jsou některé z nich:

  • Lachanofobie: strach ze zeleniny
  • Spektrofobie: strach ze zrcadel, strach z pohledu do zrcadla
  • Autofobie: strach z vlastní osoby
  • Dromofobie: strach z ulic
  • Tafefobie: obava z možnosti býti pohřben za živa
  • Ephebiofobie: strach z teenagerů
  • Fotofobie: strach ze světla
  • Anatidaefobie: chorobný strach z toho, že se na vás někde stále dívá kachna, pravděpodobně vzniká traumatem způsobeným útokem kachny nebo husou
  • Nomofobie: chorobný strach ze ztráty či odcizení mobilního telefonu nebo strach ze ztráty mobilního signálu
  • Apeirofobie: strach z nekonečna
  • Peladofobie: strach z plešatých lidí
  • Paraskevidekatriafobie: strach z pátku 13.
  • Gamofobie: strach ze sňatku (tato fobie se objevuje při každém pomyšlení na sňatek a její vznik se točí většinou kolem prožitého rozvodu)
  • Koumpounofobie: fobie z knoflíků

 

Fotolia_10072066_XS

Fobie versus filie

Protipólem fobie je tzv. filie. Filie má význam záliby nebo lásky. Na rozdíl tedy od strachu (fobie) se jedná o extrémní příklon k nějaké věci, zvířeti nebo situaci.

Některé další fobie detailněji

Klaustrofobie

Klaustrofobie je strach z uzavřených nebo stísněných prostor. Touto poruchou trpí asi 5% celkové populace a u žen bývá její výskyt o něco častější než u mužů. Původ vzniku této fobie není zcela objasněný, s největší pravděpodobností se však jedná o dostatečně silnou negativní až traumatizující zkušenost s malými prostory. Takovouto zkušeností může být uvíznutí ve výtahu, zavření ve skříni apod. Tato informace a vzniklé prožité trauma se v mozku člověka uloží a při setkání s obdobnou situací spustí poplašnou reakci.

Tyto reakce se mohou časem prohlubovat a strachy se zvyšují, rostou. Projevy fobie jsou jak psychické, tak fyzické. Z psychických projevů je to především strach a úzkost. Dotyčný má pocit, že se z prostoru nebude moci dostat, že je uvězněn, je ochromen strachem, cítí pocit ohrožení. Z fyzických projevů je to bušení srdce, třes, pocení, ztížené dýchání, pocity nevolnosti a sucha v ústech. Člověk stižený klaustrofobií se snaží z prostoru uniknout, často nedokáže jasně uvažovat a při silné formě fobie se může začít chovat i podrážděně až agresivně. Stává se i to, že dotyčný začne omdlévat, případně ztrácet vědomí.

Klaustrofobické stavy a záchvaty se objevují u člověka trpícího tímto druhem fobie především v momentech, kdy je v malých nebo stísněných prostorech. Krizové jsou především výtahy, vlaky, metro, letadla, tunely a podobně.

Fotolia_13167614_XSLéčba klaustrofobie je podobně jako léčba jiných druhů fobií poměrně dlouhá a náročná. Jedná se o proces terapií, které obnášejí seznamování se se strachem a postupné zacházení s ním, vyrovnávání se se svými pocity. Dalším krokem v léčbě je postupné vystavování obávaným situacím a místům. Začíná se méně náročnými situacemi a postupně se překonávají další a další.  Postupné zlepšování přichází při respektu k rychlosti překonávání jednotlivých situací, které mohou být u každého individuálně různě dlouhými obdobími. Nutný je samozřejmě souhlas klienta s terapií.

Pokud klaustrofobie není příliš silná, dá se s ní celkem bez problémů žít, člověk jen musí vědět, kterým prostorům by se měl raději vyhýbat. Pokud je ovšem ve stádiu omezujícím život, je třeba vyhledat odbornou pomoc.

Aichmofobie – strach z ostrých předmětů

Aichmofobie je strach z ostrých předmětů, jedná se také o strach chorobný. Těmito předměty jsou například nůžky, jehly, dráty, ostré hroty psacího náčiní, deštníku a v extrémní formě i z ukazujícího prstu.

Do určité míry je tento druh fobie podmíněn zděděnými reflexy. Mnozí z nás si z dětství pamatujeme obavy z odběrů krve nebo očkování. Nějaké nepříjemné zkušenosti s některým s takovýchto rizikových předmětů může způsobit člověku dlouhodobé trauma, ze kterého se může vyvinout i fobie. Lidé trpící aichmofobií se obávají lékařských zákroků. V situaci, kdy mají podstoupit transfúzi, odběry krve nebo chirurgický zákrok, reagují velmi popudlivě až agresivně, v takové situaci se mohou cítit přímo ohroženi na životě a jednají pudově.

Fobie u dětí

Strachy a obavy jsou pro děti celkem typické, z některých těchto obav se mohou vyvinout fobie přetrvávající až do dospělého věku. Jiné jsou v průběhu života úspěšně odstraněny.

Zcela obvyklý, častý a typický je strach předškolních dětí ze zvířat, dále také strach z cizích lidí a separační úzkost při odloučení od matky u batolat a předškolních dětí. Setkáváme se také se strachem ze tmy, z lékařských ošetření apod.

Dospělý člověk se strachem nebo fobií vyrovnává jinak, než když se svým strachem bojuje dítě. Dítěti totiž ještě chybí potřebné dostatečné zkušenosti, repertoár prostředků, vlastnosti osobnosti, ale třeba i vědomosti a dovednosti k tomu, aby svůj strach umělo pojmenovat, vyhledalo pomoc a umělo se s fobií vypořádat.

Častou reakcí na strach je únik z ohrožující situace. Když se třeba dospělý člověk bojí létání, tak se dostatečně dobře vyhýbá tomuto prostředku přepravy a vybírá si destinace pro svoje dovolené tak, aby nemusel letadlo pro svoji přepravu použít. Podobně arachnofobik nevyhledává často přírodní posezení a místa, kde by se pavouk, zdroj jeho strachu, mohl vyskytovat. Ve chvíli, když už s ním do kontaktu přijde, odejde nebo alespoň odvrátí zrak.

Takovéto podobné taktiky volí i děti, které před zdrojem svého strachu rovněž obvykle volí útěk. Při strachu ze tmy utíkají do pokoje svých rodičů a dožadují se spaní v jejich posteli. Podobně je tomu, když se dítě obává školy a školní docházky. V takovéto situaci dítě volí útěk, v podobě vyhýbání se strachové situaci a dítě utíká například do "nemoci". Rodičům či učitelům říká, že ho bolí hlava, bříško apod., jen proto, aby mohlo zůstat doma.

Tyto fobie, jako je zmiňovaný strach z cizích lidí, by měly postupně vymizet zhruba kolem tří let věku dítěte. Ostatní, pro dětský věk obvyklé strachy, jako je třeba strach ze tmy, zvířat, lékařů apod., mají také tendence s věkem ustupovat. Když však takovéto reakce u dítěte pokračují i po šestém roce a přetrvávají i do puberty, je velmi pravděpodobné, že dojde k rozvoji fobické poruchy, která má pak tendenci přetrvávat po celé roky. Člověk je pak určitým způsobem ve svém životě svojí fobií omezován. Nemůže např. nikdy použít letadlo, když chce jet někam dál na dovolenou, nebo při každodenní cestě do práce volí komplikovanější způsob přepravy MHD, než aby šel metrem nebo tramvají, vyhýbá se vedoucím pozicím, jen aby nemusel vystupovat před více lidmi, mít projev, být v centru pozornosti a s podobným výčtem bychom mohli pokračovat.

fotolia_34427813_xs_1600x900ms

Když tedy určitým strachem trpí starší dítě, je dobré, aby rodiče a autority jeho pocity a prožitky v žádném případě nepodceňovali. Dítě by mělo cítit oporu a pomocnou ruku při řešení jeho fobie. Není tedy vhodné za strach udělovat tresty, avšak zároveň je důležité, aby se strach vyvolávajícím situacím nevyhýbalo. Úniková reakce se totiž může stát vzorcem chování pro celý další život a samotný strach neřeší. Člověk se pak jen naučí utíkat, vyhýbat se nepříjemným pocitům, které dané situace způsobují a víc tak podporovat svoji úzkost. Na druhé straně však není ani vhodné, aby bylo dítě do situace vhozeno stylem „...a plav...". Podle věku a psychického vývoje je dobré uzpůsobit s dítětem komunikaci, naučit se mluvit společně o tom, co v něm strach vyvolává, pojmenovat svůj strach. Obávané situaci se vystavovat nejdříve postupně, pomalu a po malých krocích, tak, aby se dítě naučilo postupně zvládat své návaly úzkosti a paniky. Prospěšné v tomto případě jsou různé speciální relaxační a dechová cvičení, která napomáhají zmírňovat pocity tenze a strachu.

Léčba fobií a úzkostných poruch

Nejefektivnějším způsobem léčby se jeví kombinace farmakologické i psychologické léčby.

Farmakologická léčba nabízí léky ze skupiny anxiolytik, což jsou tzv. léky na úzkost. Tyto léky by měly být podávány denně, avšak v krátkodobých intervalech, maximálně po dobu několika týdnů. Je zde totiž docela velká pravděpodobnost vzniku návyku. Další skupinou léků, které se někdy v léčbě fobií užívají, jsou antidepresiva.

Psychologická terapie, ke které se v rámci úzkostných poruch hojně přistupuje je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Tento druh terapie pomáhá klientovi zorientovat se v daném problému a dává náhled na situaci a spouštěče potíží. Člověk se s těmito situacemi naučí pracovat, čímž se úzkost zmírňuje a rozpouští.

Hlavními rysy této terapie jsou:

  • krátkodobost a časová omezenost
  • zaměření na přítomnost a na konkrétní problémy
  • stanovení konkrétních funkčních cílů
  • směřování k rychlé soběstačnosti klienta
  • nácvikové metody: na principu opakování, učení, tréninku získává klient dovednosti a zvládá situace

 


Stáhnout v PDF

Přečteno: 3347x

Rozbalit všechny příspěvky
Nový komentář

Odesláním komentáře souhlasíte s pravidly diskuze.

Diskuse je zatím prázdná.