Všichni máme svůj jedinečnej životní příběh... A tvoří ho hlavně naše myšlenky
Mysl je fascinující. Ať chceme nebo ne, tvoří většinu našich dní - vlastně v podstatě všechny. Je jenom na nás, jestli bude dnešní den dobrej anebo špatnej. Jestli budeme mít s tím či oním dobrý nebo špatný vztahy, zda naše budoucnost bude zalitá sluncem nebo zastřená šedí či temnotou. A tak jsem se rozhodla, nechat bejt to temný a jít dál s optimismem v duši. Je to taky vcelku strategický, protože život naděluje periodicky hezký i zlý chvíle... a právě v těch zlejch můžeš čerpat z toho světla, který si v hlavě vytvoříš.
Nikdy jsem nebyla vysloveně optimistou. Spíš takovym nostalgikem a melancholikem. Libuju si zkrátka v lítostivejch myšlenkách, vzpomínkách a taky deštivym počasí. A jestli znáte písničku, ve který zní "kapkama se prolétám", je to určitě o mě. Já se jimi totiž proplétám tuze ráda. Déšť je pro mě osvobozující, a hlavně, dává přírodě život. Stejně tak jsou pro mě osvobozující slzy, protože pouští emoce, ať jsou jakýkoliv. Očišťuje - déšť i pláč. S postupem času ale uznávám, že si nacházim zalíbení i v sluneční záři a úsměvu. To je o dost víc nebíjející než pláč a déšť... ovšem patří to všechno k sobě.
Slunce a déšť x smích a pláč
Bez slunce by byl déšť destruktivní a bez smíchu by vás pláč pohltil. Jsou to propojený nádoby, který k životu patřej. Když to má rovnováhu, je všechno v pořádku. A stejně tak si přeju, utvořit rovnováhu sama v sobě. Je to hrozně těžký, ale jde to. Pracuju na tom každej den. Chci. Měnim svý myšlení, snažim se ho vybalancovat. Už mě totiž nebaví se zabývat nemysly, neustále se rozčilovat a pohroužet se do smutků, lítosti nebo snad nenávisti.
Musí to jít jinak...
Každej člověk má svůj životní příběh, kterej má svůj začátek a konec. Jako začátek beru dětství, který ovšem může bejt dost traumatizující. Já ho neměla snadný, ale posílilo mě. A beru si z něj to nejlepší. Někde uprostřed jsem asi teď. Řešim po boku muže svýho dobrý i zlý, radosti i smutky. To je prostě život. Vim ale jedno, chci si z tohoto období taky odnést to nej. Nej zážitky, nej zkušenosti a tak podobně. A pořád se učim. Učim se brát s rezervou jeho dceru, mít nadhled, vidět v každym dnu to lepší. Musí to jít prostě jinak než doteď.
Tak se zas teď vrátim na zem a jdu makat. Protože účty se zas samy nezaplatěj. Ale jednou! Jednou budu nezávislá a budu si dělat co chci - k tomu je ale cesta ještě dlouhá. Byla už ovšem dávno započata a dokončim ji. Protože svůj konec životního příběhu chci prožít co nejšťastněji. A nejen ten. Začínám už teď. Začněte taky. Páčko
Diskuse k článku
RE : Všichni máme svůj jedinečnej životní příběh... A tvoří ho hlavně naše myšlenky