Proč se bojíme podívat pravdě do očí aneb Sebeklam je zrádnost sama

Žít s člověkem, kterej má z prvního manželství dítě a ještě k tomu dospělý (v pubertě), není úplně snadný. S dcerou muže jsme od sebe jen do deseti let (já samozřejmě starší) a od začátku vim, že jsem jí trnem v oku. Když jí bylo šestnáct, ještě se to dalo.. snažila se bejt "kamarádka". Docela jsme spolu vycházely, ale jen chvíli. Pak začaly takový ty manýry, jako že začla žárlit na tatínka, přestěhovala se k němu přesně v okamžik, kdy i já a usrupovala si domácnost i jeho. Dávala mi najevo, že ONA je tam DOMA a já jsem hovno v trávě. Pardon, ale je to tak. Různě se předváděla... No, očistec. Pak pochopila, že to nikam nevede a odstěhovala se. Jenže příběh tim neskončil. Ona se s tim pořád pere, pere se s mou osobou - prostě MÁ SE MNOU PROBLÉM.

Pochopení má taky svý hranice

Nejsem totální neempatickej asociál, kterej by si nedokázal představit, že to pro slečnu nebylo snadný, když jí do života vstoupila nová "mladá" partnerka táty. A i tu žárlivost bych dokázala pochopit. Jenže, já jsem už tehdy na to neměla a ukončila s ní na rok kontakt. Prostě jsem jí nechtěla vidět - protože tehdy ubližovala i tátovi emoční manipulací. A pak jsem se jala s ní "usmířit", protože jsem viděla, že to mýho muže trápí. Tak jsme se obě dlouhou dobu tvářily, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.... nebo jsem možná NECHTĚLA VIDĚT PRAVDU. Hodně lidí mi říkalo, že ta holka mě určitě nemá ráda - že to z ní bylo cejtit a vidět na chování...

Něco si nalhávat, žít ve lži?

Řeknu vám jedno, cejtim se dnes zhrzená, zklamaná a prázdná emočně vůči ní. Vytvořila jsem si k ní totiž pak vztah, začla jí mít i ráda, a ona mi pak sdělila o XY letech, že jí nejsem sympatická, že mě neakceptuje do rodiny a že až porodí vnuka tátovi, že rozhodně budu pro to dítě NIC a pro ní taky. Že bejt mladá babička je trapárna. Jó, je - já si to nevybrala a ani to tak nikdy nebrala... Takže jsme tu žili ve lži a pokrytectví. Hnus. Když se pak díváš na skoro dospělou těhuli, která se tváří, že jako nic se neděje, že jsme si prostě řekli, na čem jsme... a jdeme dál, tak valíš bulvy (ona mi vlastně ani neřekla do očí, co si o mě myslí a srabácky to napsala... a musela jsem jí k tomu vlastně ještě "donutit" dotazem, zda se mnou má nějakej problém - protože začala bejt odtažitá..., katastrofa, jak někdo nedokáže bejt fér).

Ve lži jsem žila a už nechci dál. Muže svýho nepřestanu milovat, k ní už ale nic po tom všem necejtim. Vůči ní už mám jen prázdnotu. A nevim, jestli se to někdy změní. Můj muž mě včera přiměl PODÍVAT SE PRAVDĚ DO OČÍ. A nezlobil se, když jsem mu řekla, že za ní prostě teď nemůžu jet a radovat se z jejího dítěte a jejího života. A tak pojede sám... cejtim vzduchoprázdno, který se buď vyplní zas nějakým citem nebo ne... 

Když mě totiž někdo bodne do srdce, málokdy se mu podaří najít si ke mě cestu zpět. Já jsem totiž typickej RAK - stáhnu se do sebe, do svý ulity, když se necejtim v bezpečí a nemám důvěru.

Smutnej příběh, kterej nevim, jak skončí. Určitě dávám naději všemu, ale už si rozhodně nechci nic nalhávat a nechat kálet na hlavu...

DÍKY za muže mýho, za jeho toleranci. Není to pro něj taky lehký, ale lepší žít v pravdě, než ve lži. Konec zvonec.