Volání divočiny asi nezastavíš....moje nervyyy!

Procházky přírodou se psékem mě baví, o tom jsem tu už psala, jenže někdy jsou pěkně vo nervy. Máme totiž doma ročního puberťáka, kterej se rozhodl, že na všechny kálí z vysoka a bude mít prostě svou hlavu. Jenže to mu hazlíkovi neprojde! To se kamarád mejlí. Co ale dělat, když zavelí volání divočiny? Dneska jsem si řikala, že jsme na ní jako lidi fakt krátký...

Zasraná stráň a zasranej zajíc

Já se omlouvám opět, že tu dneska budu zas tak trochu přidrzlá a přisprostlá, ale potřebuju se uklidnit a slova s R prostě mojí duši dělaj dobře. Takže proč vlastně zasraná stráň  a zasranej zajíc? To bylo tak, že jsme šli svou obvyklou trasou na procházku do lesa a já pséka přivolávám k noze, to ještě poslouchá... Sedne si, dostane pochvalu a piškotek. Pak ho pouštím z vodítka a dávám povel "volno". Když přesně v tom momentu se před náma ocitne na cestě zajíc, hajzl. No a psék ho uviděl, a pak už neviděl paničku a ani neslyšel. A panička se za nim drápala jako koza na stráň, ale klouzaly jí škrpály, takže se dostala tak akorát víte kam. Volala a volala, ale psék pořád neviděl a neslyšel. Měl jasnej úkol, kterej mi předurčili jeho vlčí předkové... dohonit zvěř a zakousnout ji. 

Na zajíce jsme krátký

Tak jsem usoudila, že my lidi, co ty pséky krmíme, hladíme, hýčkáme, opečováváme, jsme na zajíce prostě krátký. Psék zavětří kořist a granule i sušený maso jsou mu prostě u prdele. No tak jsem zvědavá, co mě čeká příště. Psék se vrátil a tvářil se dost divně... možná proto, že já byla dost nasraná. Já se postupně uklidňovala a ještě jsem mu dala šanci na poli...dyť mě dycky poslouchal...ale dneska to bylo jinak přátelé...ten lump mi utekl i na poli... hlas mám vyřvanej tak, jako bych fandila nároďáku celej tejden a nervy tenký jako nudle do polívky.... Psékovi je to ale jedno. Doma jsem se na něj tvářila pořád nasraně a on se asi styděl...odpustila jsem mu, na jak dlouho ale? 

P. S. jak bojujete proti volání divočiny u svých mazlů??? Každá rada se počítá...