Pocit vysvobození

Dneska bych si tu dovolila pár řádek o pocitu vysvobození. Každej si pod tim představí něco jinýho, ale já pod tim vidim jediný - vyjdeme ze svazujících myšlenkovejch okovů, který maj podobu strachu, předsudků, zloby, smutku a bůhví čeho ještě. Tyhle okovy si ostatně nasazuje téměř každej člověk zcela dobrovolně a pak mu dá sakra práci s tim něco udělat - respektive se jich zbavit.

Žít svý sny...

Znám hodně lidí, který celej život jen dřou nebo všechen svůj čas věnujou dětem a svýmu okolí... A na sebe zapomínaj. Anebo ztratěj smysl svýho bytí a hledaj útěchu v chlastu, jinejch drogách, nakupování, půjčování si a bůhví v čem ještě. Když nám něco vnitřně chybí, snažíme se to někde jinde najít. Neuvědomujeme si ale, že odpovědi máme v sobě po celou tu dobu. Kdy jste naposledy naslouchali sobě samým? Nemáte pocit, že děláte hodně věcí jen proto, abyste se někomu nebo něčemu zavděčili?

Novej rok a nový příležitosti pro to, udělat vlastní život hezčí...

Před necelym tejdnem jsme opět bujaře přivítali rok 2024. Občas si řikám, proč si lidi vymysleli takový veselí na přelomu roku starýho a novýho. Potřebují se snad utvrzovat v tom, že to, co bylo v roce 2023 se jakoby vymazává a najednou můžeme vykročit s čistym štítem? Já si myslim, že takovej přístup nikoho nikam nikdy neposune. Dělat prostě, že když je 1. 1., je všechno jinak. NENÍ, to si řekněme upřímně, žejo. Čas plyne prostě pořád stejně, vrásky přibývaj a stále děláme věci, který musíme (někdy i ty, co chceme - těch je ale míň).

Připravila jsem si životní zkoušku...

Nevim, jak to úplně nazvat - jestli je to sebemrskačství nebo totální hloupost. Ptáte se, co vlastně? No, to, že si člověk někdy sám hází klacky pod nohy a prodlužuje tak úsek svýho života, kdy bojuje za lepší časy. A tak jsem na tom teď dost podobně. Zamotala jsem se do děsivýho kruhu, ze kterýho se budu dostávat asi půl roku - a když to zmáknu, budu mít konečně klid. Tak tedy rada na úvod - fakt řešte problémy a cokoliv s tim související včas! Páč ono to jen tak "neodejde" a najde si vás to, za dva roky, rok, půl roku...

Cestujte, dokud můžete!

Zamejšleli jste se někdy nad tim, kolik zemí jste už navštívili? Ono taky záleží na tom, kolik vám je let, žejo. Takovej zcestovalej šedesátník toho asi viděl víc, než čerstvá dvacítka. Ale může to bejt i naopak. Je to prostě o prioritách a taky možnostech. I když, jeden kamarád mi kdysi řekl, že když prostě něco chceš, dycky si najdeš cesty. Je teda jedno, jestli máš na účtu deset tisíc na dovolenou nebo jen pět. Možnosti prostě jsou, jen si to CHTÍT zařídit. A tak vám dneska povyprávim o mym (ne)zcestovalym životě a snech...

Všichni máme svůj jedinečnej životní příběh... A tvoří ho hlavně naše myšlenky

Mysl je fascinující. Ať chceme nebo ne, tvoří většinu našich dní - vlastně v podstatě všechny. Je jenom na nás, jestli bude dnešní den dobrej anebo špatnej. Jestli budeme mít s tím či oním dobrý nebo špatný vztahy, zda naše budoucnost bude zalitá sluncem nebo zastřená šedí či temnotou. A tak jsem se rozhodla, nechat bejt to temný a jít dál s optimismem v duši. Je to taky vcelku strategický, protože život naděluje periodicky hezký i zlý chvíle... a právě v těch zlejch můžeš čerpat z toho světla, který si v hlavě vytvoříš.

Proč se bojíme podívat pravdě do očí aneb Sebeklam je zrádnost sama

Nechci ubližovat lidem, který mám ráda. A už vůbec ne svýmu muži, kterýho miluju. Občas na něj ale vychrlim emoce, co musej ven. On to pak vstřebá a má stejně "blbou" náladu, jako já. Partnerství jsou provázaný - emoce jsou propojený. Před několika měsíci jsem se však dostala na scestí a začala si nalhávat, že musim všechno zvládnout, abych mu už prostě neubližovala. Že musim milovat jeho dceru a "dělat", že se nic nestalo, protože bych ho jinak mohla taky ztratit. Tim jsem ale popřela sama sebe a nedokázala se dlouhou dobu podívat pravdě do očí...

Když život nejde podle plánu a ty vyživuješ svý démony...

I když už mi táhne pomalu ale jistě na čtyřicet, pořád narážim na deziluzi a možná i naivní představy, že věci se budou dít přesně tak, jak si to představuju. Nebudou. Tak totiž život prostě nefunguje a měla bych to už konečně pochopit. Věci kolem nás se prostě dějou - některý můžem ovlivnit ale většinu z nich ne. Můžou to bejt třeba výzvy, který nás vnitřně posilujou a posouvaj vejš. Maj nám pomoct k uvědomění si reality všedních dnů. Nevim, jestli jste realista nebo idealista - já každopádně to druhý (asi po tátovi) a proto je pro mě život občas tak tvrdej. Změna myšlení je nasnadě...

Že by lži stále vítězily nad pravdami?

Mlžení, lži, polopravdy - nesnášim, když je někdo pokrytec a nedokáže si přiznat, že udělal chybu. Lhářů jsem poznala za svůj život vlastně dost. A neřikám, že jsem třeba někdy malinko nelhala... možná někdy používáme milosrdné lži nebo takové, které nám zajišťují klid v duši. Nikdy jsem však osobně nepoužila lež, která by poškodila někoho jinýho. Lži, co ničí životy, jsou mi odporný... Bohužel i takový jsou pořád ve společnosti.

Život je cesta a cesta je život...

Jednu věc mám asi po tátovi (budiž mu země lehká). Je to neustálý filozofování nad životem - říkám tomu od nepaměti "filozofický pindy". Ve skutečnosti jsou to ale myšlenky, který tě posouvaj dál, jako myslim duchovně. Člověk by se totiž neměl omezit jen na základní biologický potřeby. Bohužel ale takovejch lidí je pořád dost. Žijou ze dne na den, nad svou existencí a chováním nepřemejšlí a votravujou ostatní svou sebestředností. Ale dost negací. Svět neni jenom černobílej.

Ach ta únava...

Poslední dny potřebuju zahnat svý negativní emoce, a tak pořád makám. Živim se psanim, a tak píšu jako mourovatá, pro toho a toho. Baví mě to - dostala jsem ve svym profesnim životě největší odměnu - a to je práce snů. Taky jsem si před tim musela "vytrpět" svý, zatnout zuby a dělat i to, co mě nenaplňovalo. No, prostě, cesta, trnitá, nesnadná, plná lekcí... Ale důležitý je se tomu vzepřít a jít za svými sny! Ony nespadnou jen tak do klína, žejo.

Nechat to být aneb S klidem v duši dál dojdeš

Nedávno jsem si tady vylévala srdce. Protože mě dost věcí trápilo a nedokázala jsem se s nimi popasovat. Prostě jsem byla vzteklá, urputná, možná i striktní. Nevim... Každopádně po týdnu se dostávám do fáze zklidnění a že ta bouře byla vážně vošklivá...

Pokrytci mezi námi...

Dneska bude pár mejch slov patřit chování, který je ve společnosti viděno čím dál víc. Je to "pokrytectví" nebo faleš, přetvářka a podobně. I já jsem se občas chovala jako pokrytec, uznávám svou chybu, avšak nikdy mi to dlouho nevydrželo, protože prostě ráda řikám pravdu. Ona ale bolí a rozervává vztahy...

Nejlepší životní investice - do cestování!

Dneska bych začala z tak trochu jinýho soudku - nebudu si tentokrát stěžovat, ale rozplývat se nad tim, co nám život přináší a proč bychom toho měli fakt využít. Protože je fakt krátkej. Ani se nenadějete, objevíte na hlavě šediny a v zrcadle spatříte povadlý panděro a prsa! Není na co čekat - vydejte se do světa, dokud vám na to síly stačí!

Citlivý téma a společenský vzorce...

Dlouho jsem se tu neobjevila, páč se na mě valí hromada práce a účty nepočkaj, žejo. To zná prostě každej. Dneska přicházim s tématem, který je hodně citlivý a málokdy se ve společnosti otevírá. Je to dobrovolná bezdětnost. Jak se na ni tváříte vy konkrétně? Já osobně si myslim, že každej má právo na to, rozhodnout se, co v životě chce. Prostě si vybereme cestu, která nám nejvíc vyhovuje. A já pomalu a jistě přecházím na tu, kde děti nejsou...